21 Cdo 3180/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3180/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČ 00551023, o dávky nemocenského pojištění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 19/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. 35 Co 244, 245/2004-97, takto: I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení a postoupení věci P. správě sociálního zabezpečení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2, vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 13.6.1996, domáhal, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské za dobu od 7.5.1996 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“. Žalobu ohledně tohoto nároku, který Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.10.1996, č.j. 22 C 156/96-9 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, následně podáním ze dne 6.11.2000 změnil tak, že požadoval, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ a „náhradu mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2002 ve výši 616.416,- Kč“, vše s úroky z prodlení, které v podání specifikoval. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8.8.2003, č.j. 22 C 19/99-81, ve znění usnesení ze dne 24.4.2004, č.j. 22 C 19/99-92, nepřipustil „změnu žaloby ze dne 6.11.2000, kterou se žalobce domáhá zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2000 v celkové výši 616.416,- Kč s příslušenstvím“, řízení zastavil s tím, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena P. správě sociálního zabezpečení jako orgánu příslušnému“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, že „advokátce JUDr. M. A. se přiznává odměna za zastupování žalobce v částce 6.000,- Kč“ a že „státu se nepřizná právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spor účastníků o nárok na výplatu nemocenských dávek „vyplývá z právních vztahů na základě nemocenského pojištění podle zákona č. 582/1991 Sb.“ a „nejedná se tedy o žádný z okruhu sporů či jiných právních věcí uvedených v § 7 odst. 1 o.s.ř. a zvláštní zákon ani nestanoví ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř., že by měly soudy tuto věc projednávat“. Z důvodu nedostatku pravomoci soudu „rozhodl soud podle § 104 odst. 1 o zastavení řízení“ a postoupení věci orgánu, který je podle ustanovení § 57 písm. a) „ve spojení“ s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí, s tím, že „již nerozhodoval o částečném zpětvzetí žaloby“ podle podání žalobce ze dne 6.11.2000, neboť „řízení bylo zastaveno jako celek“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.6.2004, č.j. 35 Co 244, 245/2004-97 odmítl odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích o zastavení řízení, o postoupení věci a náhradě nákladů řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak o nákladech státu“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „advokátovi JUDr. J. Č. se přiznává odměna za zastupování žalobce v odvolacím řízení ve výši 637,50 Kč“ a že „stát nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Odvolací soud (poté, co odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby odmítl jako nepřípustné) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v projednávané věci, v níž jde o nárok žalobce na zaplacení nemocenských dávek, „není dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1, 2 o.s.ř.)“, nýbrž že zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, svěřuje rozhodování o nemocenském okresním správám sociálního zabezpečení a pro území h. m. P. P. správě sociálního zabezpečení [§ 6 odst. 2, § 55, § 57 písm. a) cit. zákona]. Protože nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelnou podmínkou řízení, soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a součastně rozhodl o postoupení věci P. správě sociálního zabezpečení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do „výroků I. a II.“) podal žalobce dovolání, ve kterém „napadá zejména názor soudu, že projednávaný spor ve věci nemocenské dávky nespadá do pravomoci soudu“. Namítal, že „podle § 56 odst. 1 zák. č. 582/91 Sb. o žádostech o dávku nemocenského pojištění v případech, kdy jsou splněny zákonné podmínky a jsou nesporné, rozhoduje organizace, tj. žalovaná, u níž se podávají žádosti o dávku (§ 61 odst. 1 písm. a) cit. zák.), čímž je zahájeno řízení o dávce (§ 60 odst. 1 cit. zák.)“. Podle názoru dovolatele citovaný zákon neupravuje specifický opravný prostředek pro případ, že organizace dávky zastaví a nezakládá pro tento případ pravomoc správy sociálního zabezpečení. Ustanovení § 57 písm. a) citovaného zákona - jak dále dovozoval – dopadá na jiné případy rozhodování a „je tedy přesvědčen“, že rozhodování v této věci patří do pravomoci soudů. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, které je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř přípustné, není opodstatněné a že do výroků o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2 - mimo jiné - nárok na „nemocenské za dobu od 7.5.1996 do 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“; tento nárok sice později „omezil“ na „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ s úroky z prodlení, soud prvního stupně však o této změně (částečném zpětvzetí) žaloby s ohledem na právní názor, který zaujal, již nerozhodoval. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího z nemocenského pojištění zaměstnanců, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemínil podávat ve smyslu tehdy platných ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. žalobu nebo opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (nyní žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), je pro posouzení věci především významné, jak správně uvažovaly soudy obou stupňů, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 30.4.1997) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 7 odst. 3 ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Nemocenské pojištění zaměstnanců a osob postavených jim v tomto pojištění naroveň představuje součást sociálního zabezpečení (srov. § 2 zákona č. 582/1991 Sb.), které provádí orgány státní správy - orgány sociálního zabezpečení (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Vzájemné vztahy účastníků se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení nemocenského (nemocenských dávek) procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů v