21 Cdo 3210/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3210/2024-673 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci pozůstalosti po P. J. za účasti 1) A. J., zastoupeného Mgr. Vítem Lukášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Černochova č. 265/8, 2) K. J. a 3) J. J., zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 1719/5, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 D 2891/2019, o žalobě pro zmatečnost podané J. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2022, č. j. 10 Co 13/2022-369, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Co 13/2022, o dovolání J. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2024, č. j. 4 Co 66/2023-614, takto: I. Dovolání J. J. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání pozůstalé J. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2024, č. j. 4 Co 66/2023-614, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. záviselo (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. 6. Námitky dovolatelky [že „zákonodárce měl v úmyslu docílit právní úpravou stavu, že i když se nepodaří písemnost doručit do vlastních rukou, stanoví se lhůta doručení, jako kdyby k doručení do vlastních rukou došlo, současně však v takovém případě stanovil povinnost doručit písemnost také fakticky, vhozením do schránky adresáta“, že „pokud odesílající soud při doručování dle § 49 odst. 4 o. s. ř. nezajistí vhození písemnosti do schránky adresáta po marném uplynutí úložní doby zásilky, poruší zásadní požadavek předmětného ustanovení, takže nemůže nastat předpokládaný právní účinek, fikce doručení do vlastních rukou“, že „soudy by v případech, kdy je prokázáno, že nebyl naplněn požadavek § 49 odst. 4 o.s.ř. a písemnost doručovaná do vlastních rukou, která nebyla doručena v průběhu úložní doby, nebyla vhozena do schránky adresáta, měly konstatovat, že zásilka nebyla doručována v souladu s uvedeným ustanovením, tudíž by ani nedošlo k náhradnímu doručení,“ a „soud by v takovémto případě musel vzít v úvahu datum faktického doručení, a pokud by doručeno nebylo, musel by doručovací úkon opakovat“] představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 7. Prostřednictvím dalších námitek [že dovolací soud by měl „zaujmout své vlastní stanovisko k možnosti prokázání nevhození poučení do domovní schránky“, že „pokud adresát zásilky obdržel ve výzvě k vyzvednutí zásilky také informaci, že po uplynutí úložní doby bude zásilka vrácena odesílajícímu soudu, odesílající soud aplikoval § 49 odst. 5 o.s.ř., čímž tzv. náhradní doručení (doručení dle odst. 4) vyloučil“, a že „soud se pro eliminaci věrohodné výpovědi svědka ve prospěch dovolatelky spokojí s tvrzením zaměstnankyně doručovacího orgánu, že oni prostě svoji práci vykonávají bezchybně, byť oficiální údaje dozorového orgánu jednoznačně dokládají opak“] dovolatelka vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů o tom, že při doručování usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021, č. j. 10 Co 639/2020-303, obecnému zmocněnci dovolatelky byla „ve schránce adresáta zanechána výzva s poučením ze zadní strany obálky“, obsahující poučení o fikci doručení ve smyslu § 49 odst. 4 věty první o. s. ř., a s hodnocením provedených důkazů (závěrem o věrohodnosti svědkyně L. M.). 8. Dovolatelka zde přehlíží, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správ