21 Cdo 3227/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3227/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2008 Spisová značka:21 Cdo 3227/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3227.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 148a předpisu č. 65/1965Sb. § 275 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3227/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. a.s., zastoupené advokátem, o 141.032,-Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 6 C 959/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 49 Co 304/2004-172, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 120.190,-Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako tunelář, lamač - střelmistr od 1. 7. 1974 do 30. 4. 1998, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou, neboť „MUDr. V. bylo konstatováno, že vývoj jeho onemocnění a zdravotní stav naplňují kriteria uvedená v příloze č. 1 vyhl. č. 19/91 Sb. pod pol. č. 4“. Je přesvědčen, že mu proto náleží odstupné podle § 5 vyhlášky č. 19/1991 Sb. celkem ve výši 10 násobku průměrného měsíčního výdělku. Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č.j. 6 C 959/98-32, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení žalobci ve výši 22.396,-Kč k rukám advokátky a České republice „na účet Okresního soudu Brno-venkov“ ve výši 1.450,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci náleží odstupné ve výši 10 násobku průměrného výdělku z důvodu rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb., neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2002, č. j. 54 Co 103/2001-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně vycházel z toho, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku, resp. pravděpodobného výdělku žalobce, je první čtvrtletí roku 1997, ač správně měl vycházet z prvního čtvrtletí roku 1998; proto je třeba v tomto směru doplnit dokazování. Okresní soud Brno – venkov – poté, co usnesením ze dne 13. 5. 2004, č.j. 6 C 959/98-120, v důsledku zpětvzetí zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 6.380,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení, a co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13. 5. 2004 připustil změnu žaloby tak, aby „žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 141.032,-Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení“ - rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 6 C 959/98-130, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 75.139,- Kč k rukám advokátky. Znovu vyšel z toho, že žalobci náleží odstupné ve výši 10 násobku průměrného výdělku z důvodu rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb., neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání. Při určení výše odstupného vyšel z pravděpodobného výdělku v rozhodném období, za které považoval první čtvrtletí roku 1998, a z toho, že pravděpodobný výdělek žalobce v rozhodném období činil částku 14.103,17 Kč. Nesouhlasil s námitkou žalované, že vyhláška č. 19/1991 Sb. je protiústavní a z tohoto důvodu také byla zrušena, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 405/2003 Sb., kterou byla vyhláška č. 19/1991 Sb. zrušena, nároky, které vznikly přede dnem účinnosti této zrušovací vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č.j. 49 Co 304/2004-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalované ani České republice se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 52/03, dovodil, že „pro nedostatek materiálních předpokladů existence a působení (účinnosti) vyhlášky č. 19/1991 Sb., vyplývající z absence zákonného zmocnění, je třeba postupem v souladu s článkem 95 odst. 1 Ústavy ČR tomuto právnímu předpisu pro dobu po 1. 6. 1994, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení § 148a zákoníku práce a změněn § 275 odst. 1 zákoníku práce, odepřít aplikaci“. Protože k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky z důvodu, že se žalobce stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání, došlo ke dni 30. 4. 1998, nemůže být žalobci jeho nárok opírající se právě o vyhlášku č. 19/1991 Sb. přiznán. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že nároky zaměstnanců v hornictví podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. byly v praxi zcela běžně uspokojovány, „a to i v době, když probíhalo soudní řízeni o žalobě, kterou podal“. Vyhláška č. 19/1991 Sb. byla zrušena teprve vyhláškou č. 405/2003 Sb., účinnou od 1. 12. 2003; nároky vzniklé přede dnem účinnosti této vyhlášky však byly pracovníkům v hornictví zachovány. Z praxe je známo, že tyto nároky jim byly i poskytovány, a to až do doby, kdy byl publikován nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 52/2003. Kdyby mělo platit, že „odstupné dle vyhl. č. 19/1991 Sb. náleželo pracovníkům v hornictví pouze do 31. 5. 1994“, pak by „citace vyhl. č. 405/2003 Sb. ohledně nároků vyplývajících z vyhl. č. 19/1991 Sb. byla nadbytečná a v praxi nerealizovatelná“. Je-li navíc názor Ústavního soudu aplikován zpětně, považuje dovolatel tuto praxi za „nepřiměřenou tvrdost zákona“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl správně v důsledku toho, že byl „vázán právním názorem o neústavnosti vyhlášky č. 19/1991 Sb., vysloveným v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 20. října 2004“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce u žalované pracoval jako tunelář, lamač – střelmistr v době od 1. 7. 1974 do 30. 4. 1998, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou, neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání. Žalobce se z toho důvodu domáhá odstupného podle § 5 vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci. Za tohoto skutkového stavu řešily soudy mimo jiné otázku platnosti a účinnosti vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve vztahu k době vzniku žalobcem uplatněného nároku (správnost závěru odvolacího soudu v tomto směru dovolatel napadá). Vyhláška Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, byla vydána na základě zmocnění