21 Cdo 335/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 335/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2002 Spisová značka:21 Cdo 335/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.335.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 97/1963Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 209/1993Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 60/1994Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 542/1992Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 519/1991Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 100/1970Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 103 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 335/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra Slovenské republiky, Orgánu sociálního zabezpečení, se sídlem v Bratislavě, Pribinova č. 2, Slovenská republika, o přezkoumání rozhodnutí, přiznání příspěvků za službu a zaplacení 208.950,- Sk s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 2/93, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1999, č.j. 39 Co 247/98-104, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo „zrušeno rozhodnutí FMV OSZ Praha č. PR – 15866-2/61-90 ze dne 30. 8. 1990“, aby mu byl přiznán „příspěvek za službu ve smyslu §§ 111 odst. 1, písm. b a 112 zák. č. 100/70 Zb.z.“ a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci „částku 208.950,- Sk včetně úroků z prodlení od 1. 9. 1990 do 30. 4. 1995 ve výši 3% ročně z částky 99.499,- Sk, od 1. 5. 1995 do 30. 6. 1997 ve výši 9% ročně z částky 109.451,- Sk, v souladu s vyhláškou č. 87/95 vyhlášky Ministerstva Slovenské republiky“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že na vlastní žádost ze závažných osobních a rodinných důvodů byl uvolněn ze služeb SNB a dne 19. 4. 1990 mu byl ve smyslu § 110 zákona č. 100/1970 Sb. přiznán Federálním ministerstvem vnitra, Orgánem sociálního zabezpečení, příspěvek za službu. Federální ministerstvo vnitra, Orgán sociálního zabezpečení, dne 30. 8. 1990 pod č. PR-15866-2/61-90 rozhodl, že od 1. 9. 1990 žalobci příspěvek za službu nenáleží; žalobci nebylo vyhověno ani když proti tomuto rozhodnutí podal opravné prostředky. Žalobce je přesvědčen, že zákonem č. 169/1990 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 100/1970 Sb., došlo k diskriminaci a postihnutí vybraného okruhu osob včetně žalobce, a proto měl být tento zákon v souladu s § 6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. dán do souladu s Listinou základních práv a svobod, a nestalo-li se tak do 31. 12. 1991, ztratil účinnost. Dovolává se přitom mezinárodních smluv (zejména Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních právech, Dohody mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a v povolání). Obvodní soud pro Prahu 7 (poté, co mu věc byla postoupena usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici ze dne 30. 11. 1992, č.j. 23 S 205/92-47) usnesením ze dne 20. 6. 1995, č.j. 12 C 2/93-55, řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednání podané žaloby nespadá do pravomocí soudů v České republice. Vycházel přitom z toho, že podle dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 14. 1. 1994, práva a povinnosti vyplývající ze skončených služebních poměrů policistů zařazených ve Federálním policejním sboru, Sboru hradní stráže a vojáků z povolání vojsk Ministerstva vnitra přecházejí na Českou republiku a na Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty nebo vojáka z povolání, které měl ke dni 31. 12. 1992. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 1995, č.j. 39 Co 468/95-66, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že přehlédl skutečnost, že mu věc byla postoupena dne 11. 1. 1993, tj. před nabytím platnosti Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech. Podle článku III. Závěrečného protokolu, který je součástí uvedené smlouvy, je totiž k řízením, jež byla zahájena v občanských věcech u soudů smluvních stran před nabytím platnosti smlouvy, dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 10. 1997, č.j. 12 C 2/93-88, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 12. 1997, č.j. 12 C 2/93- 87, řízení, kterým se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí „FMV OSZ Praha“ č. PR-15866-2/61-90 ze dne 30. 8. 1990 a „přiznání příspěvku za službu ve smyslu § 111 odst. 1 písm. b a § 112 zákona č. 100/1970 Sb.“, zastavil, žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 208.950,- Sk včetně úroků z prodlení od 1. 9. 1990 do 30. 4. 1995 ve výši 3% ročně z částky 99.499,- Sk, od 1. 5. 1995 do 30. 6. 1997 ve výši 9% ročně z částky 109.451,- Sk „v souladu s vyhl. č. 78/1995 Sb. vyhl. Ministerstva Slovenské republiky“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.778,10 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „do pravomoci soudu l. stupně nespadá, respektive není oprávněn přezkoumávat v občanském soudním řízení rozhodnutí správních federálních (republikových) orgánů“ a že nemůže vydávat rozhodnutí, kterým by nahradil rozhodnutí „Ústředního orgánu státní správy“. Žalobu na zaplacení částky 208.950,- Sk s příslušenstvím „zamítl s odůvodněním neexistence pracovně právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jenž by spadal pod zákonnou úpravu zákoníku práce a předpisů navazujících“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 1999, č.j. 39 Co 247/98-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla řízení zastavena, potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 a 2 o.s.ř., dospěl k závěru, že nárok žalobce na přiznání příspěvku za službu, stejně jako jeho nárok na zaplacení tohoto příspěvku za dobu od 1. 9. 1990 do 30. 6. 1997, je nárokem, který vyplývá ze služebního poměru žalobce ke Sboru národní bezpečnosti a který je upraven zákonem č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona o přiznání, popřípadě nepřiznání, příspěvku za službu rozhoduje služební orgán; proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání k nejbližšímu nadřízenému služebnímu orgánu, jehož rozhodnutí je konečné. Soud proto nemá pravomoc příspěvek za službu přiznávat nebo ukládat povinnost žalovanému tento příspěvek žalobci zaplatit. Pravomoc soudů není podle odvolacího soudu dána ani pro přezkoumání rozhodnutí bývalého Federálního ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 1990. Podle čl. III. bodu 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb. projednávání žalob proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé části páté lze jen u těch správních rozhodnutí, jež po vyčerpání přípustných opravných prostředků nabyla právní moci počínaje dnem účinnosti zákona č. 519/1991 Sb. Rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá, však nabylo právní moci dne 1. 7. 1991 a účinnost zákona č. 519/1991 Sb. nastala až dne 1. 1. 1992. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce především polemizuje se správností rozhodnutí Orgánu sociálního zabezpečení Federálního ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 1990 č. PR-15866-2/61-90 a rozhodnutí Federálního ministra vnitra o odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí. Soudům vytýká, že se ve svých rozhodnutích nezabývaly mezinárodními smlouvami (Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských a sociálních právech, Dohodou mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání), které ratifikovala „bývalá ČSFR“ a Slovenská republika. Je přesvědčen, že svou žalobou žádá o přezkoumání rozhodnutí orgánu státní správy, který rozhodl o právech a povinnostech fyzické osoby v oblasti veřejné správy, a že takovým rozhodnutím došlo jednoznačně k porušení práv fyzické osoby, která spočívají v náhradě příspěvku za službu od 1. 9. 1990 do současné doby. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil všechna rozhodnutí soudů na území České republiky, protože rozhodovaly ve věci, která nepatřila do jejich pravomoci ve smyslu § 237 o.s.ř.“, a aby věc postoupil místně příslušnému správnímu soudu na území Slovenské repub