21 Cdo 3373/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3373/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 3373/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3373.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 477 obč. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3373/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobkyně Mgr. M. B., proti žalované Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba v Jihlavě, se sídlem v Jihlavě, Lazebnická č. 54/1, IČO 63438666, zastoupené JUDr. Bc. V. V., Ph.D., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 16/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 27. ledna 2011, č.j. 54 Co 939/2010-60, takto: I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. června 2010, č. j. 22 C 16/2010-31, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. II. Usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. června 2011, č. j. 26 D 145/2009-90, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18 Co 18/2012-110, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. Odůvodnění: V řízení o dědictví po Ch. J., Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 14.12.2009, č.j. 26 D 235/2009-57, uložil žalobkyni, aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Jihlavě proti žalované žalobu o určení, že „je jedinou dědičkou ze závěti, a že povinnost – přání zůstavitelky Ch. J.“, že žalobkyně má vyplatit žalované částku 500.000,- Kč, je „podmínkou závěti, a jako taková nemá podle § 478 obč. zák. právní následky“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka pořídila dne 6.6.2008 ve formě notářského zápisu sepsaného JUDr. Jaroslavou Sabrinou Häni Trojanovou závěť, v níž ustanovila dědičkou „veškerého svého majetku“ žalobkyni a dále uvedla, že „si přeje“, aby „její dědička“ vyplatila žalované částku 500.000,- Kč, aby jí „vystavila katolický pohřeb do hrobu, do rodinné hrobky na hřbitově Kalvárie v Jihlavě“ a aby „se mše svatá konala v kostele svatého Jakuba v Jihlavě“. Mgr. M. B. v dědickém řízení zpochybnila dědické právo Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba v Jihlavě. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 18.1.2010 domáhala, aby bylo určeno, že „je jedinou dědičkou ze závěti po zůstavitelce Ch. J.,“ a že „povinnost – přání zůstavitelky, že žalobkyně má vyplatit žalované částku 500.000,- Kč, je podmínkou závěti a jako taková nemá podle § 478 obč. zák. právní následky“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla Okresním soudem v Jihlavě vyzvána, aby žalobu proti žalované podala. Uvedla, že z obsahu závěti jednoznačně vyplývá, že byla ustanovena dědicem „veškerého majetku“ zůstavitelky, když žalovaná nebyla za dědice peněžní částky povolána. Protože přání zůstavitelky vyplatit žalované částku 500.000 Kč lze vykládat pouze jako „přání (prosbu)“, tedy „v rovině morální“, je žalobkyně přesvědčena, že závěť nezakládá „žádný vykonatelný nárok žalované“, neboť „záleží na vlastním rozhodnutí dědičky, jestli přání zůstavitelky splní či nikoli“. Stanoviska zůstavitelky vyjádřená před sepsáním závěti „nejsou rozhodná“, jelikož „podstatný je obsah vlastní závěti co do projevů vůle konkrétní osoby“. Má za to, že „pokud by zůstavitelka hodlala svůj majetek skutečně odkázat žalované, nic jí v projevu takové vůle nebránilo“. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se „cítí být dědicem“ ze závěti zůstavitelky, protože „primární vůlí zůstavitelky bylo odkázat jí majetkovou hodnotu“; odkazuje přitom na výklad závěti podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. V daném případě se nejedná o „nepřípustnou podmínku podle § 478 obč. zák.“, když „odkaz určité částky peněz (která se jinak v dědictví nenachází) je třeba považovat ve smyslu § 477 obč. zák. za stanovení podílu“. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23.6.2010, č.j. 22 C 16/2010-31, žalobu zamítl a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení. Při hodnocení provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že „vůlí zůstavitelky“ bylo odkázat žalované částku 500.000 Kč, když tuto vůli zůstavitelka „avizovala již za svého života“, v řízení „nebyla zpochybňována“ a „není v rozporu s textem závěti“. Dospěl k závěru, že v souzené věci není dědické právo žalované „vázáno na splnění podmínky“, neboť zůstavitelka „staví na roveň odkaz majetku žalobkyni a vyplacení částky (tj. fakticky určení podílu na pozůstalosti) žalované“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 27.1.2011, č.j. 54 Co 939/2010-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že zákon nestanoví, „jakým konkrétním způsobem má pořizovatel ustanovit dědice“; ustanovení dědicem však musí být ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. „určité a srozumitelné“. Poté uzavřel, že povinnost vyplatit dědické podíly jiným osobám uložená závětnímu dědici není „nepřípustnou podmínkou či příkazem závěti ve smyslu § 478 obč. zák.“, i kdyby zůstavitel nezanechal žádné finanční prostředky, a že takové ustanovení závěti je považováno za „ustanovení dědiců k dědickým podílům uspokojovaným výplatou z jiného majetku“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „je třeba respektovat vůli zůstavitelky“, že tato vůle byla „srozumitelně“ vyjádřena v textu notářského zápisu a že závěť „nelze vyložit jinak, než že také žalovaná má být povolána za dědice až do výše částky v závěti uvedené“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že z prvního článku závěti ze dne 6.6.2008 „jednoznačně vyplývá“, že je dědicem veškerého majetku zůstavitelky, když přání zůstavitelky vyplatit žalované částku 500.000,- Kč obsažené v druhém článku závěti „není právně vynutitelné“ a zavazuje ji „pouze v rovině morální“. Také proto, že v dědictví zůstavitelky se peněžitá částka 500.000 Kč nenachází, je přesvědčena, že ustanovení obsažené v druhém článku závěti je „podmínkou závěti, ke které se podle § 478 obč. zák. nepřihlíží“. Soudům vytýká, že nevzaly v úvahu, že závěť je sepsaná formou notářského zápisu a argumentuje tím, že notářka by „nepochybně dokázala vyjádřit vůli zůstavitelky, pokud by skutečně hodlala něco žalované odkázat“. Žalobkyně se domnívá, že výkladem skutečné vůle zůstavitelky „nelze doplňovat chybějící formální náležitosti závěti vyžadované zákonem“. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zůstavitelka jasně stanovila, že jejím dědicem je žalobkyně i žalovaná, byť v obou případech zvolila jinou formu. Argumentuje mimo jiné i tím, že také teorie občanského práva považuje odkazovníka za dědice. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž b