21 Cdo 3478/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3478/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 10. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3478/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3478.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3478/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmír Putna v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. Z., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 460/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-135, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                            O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 4.9.2003 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „je vlastníkem ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.-v. na LV č.  pro k.ú. a obec L. p.p.k.č. 446/2, 645/17, 645/99, 645/101, 645/108, 645/109, 645/110, 645/112, 645/113, 645/114, 645/115, 645/116, 645/117, 645/118, 645/119, 645/120, 645/121, 645/122, 645/123, 645/124, 645/125, 645/126, 645/127, 645/128, 645/129, 645/130, 645/133, 645/134, 645/137, 645/138, 645/140, 645/141, 645/142, 645/97, 645/111 a pozemků ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru 198, 403, 424, 446/1, 537, 307, 339, 561, 297, 422/1, 538, 565/1, 360, 401, 543, 613, 558, 550/3, 579/1, 536/1, 379/2, 361/2 a dále pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.-v. na LV č.  pro k.ú. M. u P. p.p.k.č. 103/1, 103/5, p.p.k.č. 258/1“. Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 26.4.2004, č.j. 5 C 460/2003-25, rozhodl, že „namísto zemřelé M. A. vstupuje do řízení M. Z., nar., bytem“. Vycházel ze zjištění, že původní žalovaná M. A., narozená dne, posledně bytem, dne zemřela. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 5 C 460/2003-82, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.225,- Kč na účet její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, a to jako dědička po zůstaviteli K. H., žalovaná pak je ve věci pasivně legitimována, a to jako právní nástupkyně M. A., která byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků, o které v tomto řízení jde“; že „žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků, a to z toho důvodu, že, jde-li o přechod práva děděním, nelze takovýto přechod nahradit určovací žalobou“; že „posuzoval nárok žalobkyně i z pohledu ustanovení § 485/1 občanského zákoníku, dospěl však k závěru, že ani z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět“; že „žalobkyně v řízení neprokázala, že právní předchůdkyně žalované by byla nepravým dědicem, naopak bylo prokázáno, že byla dcerou syna zůstavitele“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.11.2005, č.j. 25 Co 265/2005-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.078,50 Kč k rukám zástupkyně žalované. Dospěl k závěru, že „žalobkyně se domáhá určení vlastnictví k nemovitostem za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník uvedena jiná osoba“; že „za této situace má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jiným způsobem, než určovací žalobou, nemůže změny zápisu v katastru nemovitostí docílit“;  že „přes závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu se soud prvního stupně zabýval žalobou i věcně, a proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí i z věcné stránky“; že „žalobu podle ustanovení § 485 obč. zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví“; že „v projednávaném případě bylo prokázáno, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení po zemřelém K. H., projednávaném tehdy Státním notářstvím pro P.-v. pod sp.zn.  D 943/92“; že „za této situace nemůže být žalobkyně ve věci úspěšná“; že „dědictví bylo projednáno a ukončeno vydáním rozhodnutí o potvrzení dědictví podle pravomocně schválené dohody dědiců“; že „pro právní posouzení této věci nejsou zásadní námitky vztahující se k tomu, že nebylo dědické řízení po K. H. pravomocně skončeno, neboť vzhledem k chybě v datu uvedené dohody a následně vydanému opravnému usnesení Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 12.8.2003 došlo teprve k tomuto dni ke schválení dohody tehdy nezletilých dědiců v opatrovnickém řízení a proti rozhodnutí a zároveň dohodě bylo podáno odvolání“; že „výsledek nového řízení nemůže mít vliv na právní moc rozhodnutí o projednání dědictví po K. H., neboť i přes vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí vzhledem ke špatně uvedenému datu, nemůže odvolání proti opravnému usnesení mít za následek neplatnost, neboli nulitu rozhodnutí tehdejšího státního notářství“; že „neshledal důvodnou ani další námitku žalobkyně, která se týkala toho, že řízení v této věci mělo být přerušeno do pravomocného projednání dědického řízení“; že „to, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení po zůstaviteli K. H., bylo prokázáno a tuto skutečnost není možné zvrátit žádným důkazem ani v dědickém řízení“. Vycházel ze závěru, že „vzhledem k tomu, že žalobkyně byla účastnicí řízení po K. H., není možno žalobě, která se opírá o ustanovení § 485 odstavec 1 obč. zák. vyhovět, a správně ji tedy soud prvního stupně zamítl“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „považuje za zásadní dosud dovolacím soudem neřešenou právní otázku, zda lze nezletilého závětního dědice, který nebyl v dědickém řízení zastoupen, považovat za účastníka řízení a vyloučit ho z tohoto důvodu z možnosti podat žalobu na určení vlastnictví dle § 485 odst. 1 obč. zák.“. Namítá, že „závěr odvolacího soudu, že byla účastnicí dědického řízení po K. H., a jako taková je vyloučena z možnosti podání žaloby dle § 485 odst. 1 obč. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „v příkrém rozporu se zákonem byl v řízení o dědictví po K. H. ustanoven opatrovníkem nezletilých dědiců jakýsi E. L. a nikoliv příslušný národní výbor“; že „právní názor odvolacího soudu, že nebylo na místě přerušení řízení o určovací žalobě do pravomocného skončení dědického řízení po K. H., a to právě s odkazem na účastenství dovolatelky v předmětném dědickém řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „odvolací soud se vůbec nezabýval tvrzeným nedostatkem zastoupení tehdy nezletilé dovolatelky v dědickém řízení“; že „toto pochybení odvolacího soudu mělo za následek to, že odvolací soud došel k nesprávnému právnímu názoru, že dovolatelka byla účastnicí dědického řízení po K. H. v tom smyslu, jak je třeba na účastenství pohlížet z hlediska § 485 odst. 1 o.s.ř.“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst