21 Cdo 3542/2007 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3542/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému označenému jako „Ú. p. v T.“, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 190/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. února 2007, č.j. 15 Co 646/2006-111, takto: I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. srpna 2006, č.j. 7 C 190/2005-80, se zrušují a řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2006, č.j. 15 Co 18/2006-55, v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2005, č.j. 7 C 190/2005-31, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 15 Co 646/2006-111, v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006, č.j. 7 C 190/2005-80, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27. 4. 2005 je neplatná, a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč k rukám advokáta, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že z celkem sedmi skutků označených žalovaným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 jako méně závažná porušení pracovní kázně byly prokázány pouze dva skutky, dospěl odvolací soud k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006) je platným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila konkrétních porušení pracovní kázně, která jsou svou intenzitou méně závažná, celkem v pěti případech, přičemž „shledal i souvislost mezi jednotlivými skutky“. I když žalobkyně porušením pracovní kázně nezpůsobila svému zaměstnavateli žádnou škodu, přihlédl odvolací soud při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že „její přístup a chování k více uchazečům o zaměstnání či jiným osobám, které bylo hodnoceno až jako arogantní či povýšené, má nutně negativní dopad na žalovaného jako státní orgán, který prostřednictvím svých zaměstnanců každodenně jedná s veřejností, a proto také na jejich chování klade zvýšené požadavky“, jakož i k tomu, že „ve dvou případech u jedné uchazečky došlo hned ke dvěma porušením pracovní kázně“ a že „nevhodného jednání s veřejností se žalobkyně dopustila opakovaně, byť jí to bylo vytýkáno“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě namítá, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 16. 2. 2006 procesně pochybil, když poté, co sám zevrubně v odvolacím řízení zhodnotil skutkový stav (zcela rozdílně od jeho hodnocení soudem prvního stupně) přikázal soudu prvního stupně, aby řádně zhodnotil dosud provedené důkazy a důkazy, které budou k návrhu účastníků provedeny, a s odkazem na nález Ústavního soudu „č.j. II/ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007“ odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 o.s.ř. Upozorňuje, že odvolací soud se „přesvědčivě nevypořádal s její námitkou, když tvrdila, že upozornění ze dne 29. 11. 2004 bylo právně neúčinné“, ani „s jejím tvrzením, že mezi jednotlivými skutky není časová souvislost“. Žalobkyně připomíná, že v celém řízení byla „stěžejním důvodem méně závažných porušení pracovní kázně dovolatelkou zvolená forma jednání a tón jejího hlasu“, zpochybňuje skutkové závěry soudů a „odkazuje zcela na své odvolání ze dne 12. 10. 2006 pod písm. a)“; tvrdí, že „její vyjádření nebyla vulgární, hrubá, síla hlasu normální, odpovídající jejímu hlasovému fondu“. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že „některé skutky, kromě skutků pod body A, B, posoudily jako několik méně závažných porušení pracovní kázně“, a dovozuje, že u těchto skutků (označených jako „C1, C2, D1, D2, D3“), i kdyby byly porušením pracovní kázně, „může jít pouze o pokračující jednání“ („jde o stejnou osobu, časovou i místní souvislost, jde tedy pouze o dva samostatné skutky). S odkazem na žalobu a své odvolání (ze dne 4. 1. 2006 a 12. 10. 2006) opakuje, že její jednání odpovídalo normám a zvyklostem na úřadě a že se porušení pracovní kázně nedopustila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů jsou postižena vadou řízení podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně v žalobě označila za žalovaného „Ú. p. v T.“. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006 a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), právnické osoby (srov. § 8 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. § 8 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. § 272 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. § 8 odst. 2, § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů]. Úřady práce byly zřízeny zákonným opatřením České národní rady č. 306/1990 Sb., o zřízení úřadů práce, jako územní orgány státní správy na úseku pracovních sil (srov. § 1 odst. 1 tohoto zákonného opatření). Zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, který s účinností od 1. 2. 1991 nahradil zákonné opatření č. 306/1990 Sb., úřady práce definoval jako správní úřady, které - spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky - zabezpečují státní politiku zaměstnanosti v České republice (srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti). Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se správní úřady – a tedy i úřady práce - staly organizačními složkami státu (srov. § 3 odst. 1, § 51 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první tohoto zákona); protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení,