21 Cdo 3572/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3572/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2015 Spisová značka:21 Cdo 3572/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3572.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení ve věcech péče o nezletilé Příslušnost soudu místní Dovolání Dotčené předpisy:§ 177 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 88 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 čl. II bod 2. předpisu č. 293/2013Sb. čl. 8 odst. 1 Nařízení (ES) č. 2201/2003 čl. 2 odst. 7 Nařízení (ES) č. 2201/2003 čl. 3 bod d) Nařízení (ES) č. 4/2009 čl. 12 odst. 3 Nařízení (ES) č. 2201/2003 § 114a odst. 2 o. s. ř. § 62 odst. 3 předpisu č. 359/1999Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:3. 2. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.2.2016I.ÚS 548/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto15.3.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3572/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o nezletilou A. K. T., zastoupenou Městskou částí Praha 13 se sídlem úřadu městské části v Praze 5, Sluneční náměstí č. 2580/13, jako kolizním opatrovníkem, dceru matky Mgr. V. K., dříve K. a otce D. M. T. S., o úpravu výchovy a výživy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 342/2011, o dovolání matky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 19 Co 413/2014-436, takto: Dovolání matky se zamítá. Odůvodnění: Matka podala dne 16. 11. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilé tak, že se svěřuje do její výchovy a že „otec je povinen platit na nezletilou výživné v částce podle svých schopností a možností splatné k rukám matky vždy prvního dne příslušného měsíce, za který se platí, počínaje dnem 1. 10. 2011“. Téhož dne matka podala i návrh na vydání předběžného opatření, jímž se nezletilá svěřuje prozatímně do její výchovy a otec je povinen platit na nezletilou výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně k rukám matky „počínaje listopadem roku 2011 vždy do každého 20. dne v kalendářním měsíci“. Oba tyto návrhy odůvodnila tím, že nezletilá, která se narodila v Praze, má české i španělské státní občanství, že s matkou trvale žije na adrese P. – S., že otec je španělským státním příslušníkem, že rodiče nejsou manželé, že otec se ze společné domácnosti odstěhoval v září 2011 a že rodiče nejsou schopni se dohodnout na úpravě výchovy a výživy nezletilé. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 11. 2011, č. j. 50 P 342/2011-62, vydal předběžné opatření, jímž nezletilou předal do péče matky a otci stanovil povinnost platit na nezletilou výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně k rukám matky vždy do každého 20. dne v měsíci předem počínaje dnem 23. listopadu 2011. Dovodil, že má-li „nezletilá i občanství ČR a také obvyklé bydliště v České republice, má soud České republiky podle Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 pravomoc věc projednat a rozhodnout“. Podáními došlými Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 19. 6. 2014 a dne 21. 8. 2014 matka navrhla, aby Obvodní soud pro Prahu 5 přenesl místní příslušnost na Okresní soud v České Lípě. Tento návrh odůvodnila tím, že od dubna 2013 bydlí nezletilá spolu s ní na adrese Č. L., že v tomto městě nezletilá navštěvuje mateřskou školu, chodí do několika kroužků, jakož i k lékaři. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 50 P 342/2011-412, návrh matky na přenesení příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 na Okresní soud v České Lípě zamítl. S odkazem na ustanovení § 105 občanského soudního řádu a na ustanovení § 5 zákona o zvláštních řízeních soudních dovodil, že matka sice bydlí s nezletilou v okrese Č. L., kde se hodlá zdržovat i do budoucna, nicméně „k přestěhování došlo v průběhu řízení o úpravu poměrů k nezletilé za situace, kdy matka byla vyslechnuta, soud prováděl dožádání k soudu ve Španělsku, posléze k soudu do Německa, činil další šetření a opatřoval si důkazy pro rozhodnutí ve věci“. Neztotožnil se proto s názorem matky, že je v zájmu nezletilé, aby místní příslušnost soudu byla přenesena, neboť matka tento návrh podala až poté, co všechny uvedené úkony soud učinil; má tak opatřeny „veškeré podklady pro rozhodnutí ve věci a je podrobně seznámen s okolnostmi případu“. Dospěl proto k závěru, že návrhu matky nelze vyhovět; pro úplnost dodal, že matka „námitku místní příslušnosti neuplatnila při prvním úkonu u zdejšího soudu“. K odvolání matky Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 19 Co 413/2014-436, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také jen „z. ř. s.“), která jsou shodná s ustanoveními § 88 písm. c) a § 177 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, konstatoval, že jsou „nadále využitelné judikatorní závěry platící do 31. 12. 2013“, podle kterých soud zkoumá místní příslušnost podle ustanovení § 105 o. s. ř. jen do skončení přípravného jednání, přičemž takto založená místní příslušnost trvá po celou dobu řízení a řídí se zásadou perpetuatio fori vyjádřenou v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. Dále uvedl, že soudy vedou spisy ve věcech péče o nezletilé až do jejich zletilosti a že ustanovení o možném přenesení příslušnosti „tak má zabránit tomu, aby stále rozhodoval původní soud, ačkoliv se okolnosti podstatné pro posouzení místní příslušnosti změní“. Přenesení místní příslušnosti soudu „je však možné až po skončení řízení o konkrétním návrhu, nikoliv v průběhu tohoto řízení“, neboť „není možné a ani v zájmu nezletilého opakovaně měnit místní příslušnost v době probíhajícího řízení o návrhu, kterým byla založena“. Dospěl proto k závěru, že soud „může rozhodovat podle ustanovení § 5 z. ř. s. o přenesení příslušnosti, vždy však až po pravomocném skončení řízení, jež bylo v tomto případě zahájeno návrhem matky 16. 11. 2011, nikoliv v jeho průběhu“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání, v němž především uvedla, že poučení v něm obsažené, podle kterého dovolání proti němu není přípustné, je nesprávné, neboť otázkou přenesení příslušnosti ve věci péče o nezletilé se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o přenesení příslušnosti může soud rozhodovat až po pravomocném skončení konkrétního řízení, nikoliv v jeho průběhu. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou a že zřejmě vycházel z rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. února 1970, sp. zn. Ncd 127/70 (uveřejněného pod číslem 85/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z něhož však závěr o nemožnosti přenést místní příslušnost před pravomocným skončením věci jednoznačně nevyplývá. Namítá, že „vedení spisu do doby zletilosti dítěte nelze považovat za jedno řízení, na nějž se vztahuje zásada perpetuatio fori“, a že řízením ve smyslu občanského soudního řádu je třeba rozumět tu fázi, která probíhá na základě žaloby (návrhu), resp. na základě usnesení o zahájení řízení, a končící pravomocným meritorním rozhodnutím či jiným rozhodnutím, jímž se řízení končí. Dovozuje, že výjimka ze zásady perpetuatio fori upravená v ustanovení § 177 o. s. ř., resp. v ustanovení § 5 z. ř. s., umožňuje soudu, u něhož je vedeno řízení, přenést věc na soud, k němuž se váží nově vzniklé podmínky místní příslušnosti. Opačný výklad by podle názoru dovolatelky vedl k absurdnímu důsledku, kdy by po zahájení řízení došlo k přestěhování nezletilého do obvodu jiného (vzdáleného) soudu, přičemž zahájené řízení by byl povinen dokončit soud, k němuž by nezletilý neměl žádný vztah. Z toho dovozuje, že v dané věci je v zájmu nezletilé, aby „řízení (zahájené v roce 2011) bylo přeneseno na Okresní soud v České Lípě, v jehož obvodu nezletilá bydlí od roku 2013“. Dále dovolatelka poukazuje na to, že „soud prvního stupně neprovedl během čtyř let jediné jednání“, že dosud neobeslal otce, že se neseznámil s poměry nezletilé ani s jejími poměry, které se od posledního šetření podstatně změnily, a že ponechal nezletilé opatrovníka podle jejího původního pobytu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k „dalšímu rozhodnutí“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), která má právnické vzdělání, ve lhůtě uvedené v ustanove