21 Cdo 3779/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3779/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2017 Spisová značka:21 Cdo 3779/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3779.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odchodné Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 28a předpisu č. 374/2011Sb. ve znění do 30.06.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3779/2017-88 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. Z., zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně - Bohunicích, Kamenice č. 798/1d, IČO 00346292, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská č. 622/64, o 100 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 76/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2017 č. j. 15 Co 282/2016-69, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila „doplatek odchodného“ ve výši 100 005 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 4. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované, resp. u jejího právního předchůdce Okresního ústavu národního zdraví v Ivančicích na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1975 ve znění pozdějších změn a dodatků, že od roku 1985 vykonávala po stanovenou týdenní pracovní dobu (úvazek 1,0) práci jako výjezdová sestra při poskytování zdravotnické záchranné služby a že do skončení jejího pracovního poměru na základě výpovědi dnem 28. 2. 2015 odpracovala při poskytování zdravotnické záchranné služby celkem 30 let a 2 měsíce. Má za to, že splnila podmínku pro výplatu odchodného podle ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb. v plné výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku, avšak žalovaná jí po skončení pracovního poměru vyplatila odchodné pouze ve výši 3 a 1/3 průměrného měsíčního výdělku (125 037 Kč). Žalovaná zejména namítala, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby je pouze činnost vykonávaná podle zákona č. 374/2011 Sb. a na jeho základě (tedy činnost po 1. 4. 2012, kdy zákon nabyl účinnosti), že zákon jednoznačně specifikuje jinou činnost, kterou lze do doby výkonu této činnosti pro účely odstupného započítat, a že touto činností je jen činnost zdravotnického pracovníka podle vyhlášky č. 434/1992 Sb. v době po 6. 9. 1992, kdy tato vyhláška nabyla účinnosti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 49 C 76/2016-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Smejkala. Vycházel ze zjištění, že pracovní poměr mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované vznikl k 1. 7. 1975, že od 1. 1. 1985 pracovala žalobkyně jako výjezdová sestra na plný úvazek a že pracovní poměr byl rozvázán ke dni 28. 2. 2015. Dovodil, že ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je nutné vykládat tak, že dopadá pouze na situace, kdy zaměstnanec vykonával činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby po nabytí účinnosti zákona č. 374/2011 Sb., který pojem „poskytování zdravotnické záchranné služby“ nově definoval, a že započítávání odpracované doby je rozšířeno v ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. o dobu odpracovanou za doby účinnosti vyhlášky č. 434/1992 Sb., tedy po 6. 9. 1992. Dospěl proto k závěru, že žalobkyni je možné započítat dobu odpracovanou od 6. 9. 1992 do 28. 2. 2015, tj. 22 ukončených let, a že jí vzniklo právo na odchodné ve výši 3 a 1/3 násobku průměrného měsíčního výdělku, které ji žalovaná již vyplatila. Dodal, že výše uvedeným výkladem nemůže dojít k nerovnému zacházení, neboť se žalobkyní nebylo zacházeno jinak než se zaměstnanci, kteří stejně jako žalobkyně začali vykonávat práci v rámci zdravotnické záchranné služby před 6. 9. 1992. K odvolání žalobkyně (proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a žalované (proti rozhodnutí o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 15 Co 282/2016-69 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 56 583 Kč k rukám advokáta JUDr. Dominika Brůhy. Dovodil, že podle dikce ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je třeba zahrnout do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, veškerou předchozí dobu, a to „bez ohledu na omezení časem, kdy pracovník fakticky vykonává činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby“, a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. je speciálním ustanovením ve vztahu k pracovníkům vykonávajícím zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby po 6. 9. 1992, jež směřuje i na zaměstnance, kteří se nepodílí přímo na poskytování zdravotnické záchranné služby, ale jsou „svým způsobem nápomocni“ např. jako zaměstnanci dispečinku nebo jako řidiči výjezdového vozidla. Dospěl proto k závěru, že jestliže žalobkyně pracovala u žalované jako výjezdová sestra záchranné služby, prováděla činnosti vymezené v ustanovení § 4 zákona č. 374/2011 Sb., a vztahuje se na ni proto ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb., podle kterého je třeba pro účely odchodného započítat veškerou předchozí dobu, kdy žalobkyně vykonávala jako zdravotnický pracovník činnosti při poskytování záchranné služby, tedy dobu od 1. 1. 1985. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že není možné dělit zdravotnické pracovníky pro účely poskytování tzv. odchodného na skupiny podle toho, zda jsou začleněni na pracoviště zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, či nikoli, neboť činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby nelze vykonávat na jiných pracovištích, než právě na pracovištích zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, že důvodem pro dělení zdravotnického personálu poskytovatele zdravotnické záchranné služby na pomocný personál a ten ostatní není ani vlastní povaha jednotlivých činností při poskytování této služby, neboť nedílnou součástí této služby je i samotná přeprava pacientů, kvalifikovaný příjem a vyhodnocování tísňových volání, přičemž tyto činnosti jsou právně, odborně i jinak zcela rovnocenné činnostem při přímém ošetřování pacienta a mohou je vykonávat pouze k tomu zvlášť kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci. Má za to, že množina zdravotnických pracovníků, kteří vykonávají činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby ve smyslu ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb., je zcela totožná s množinou zdravotnických pracovníků vykonávajících zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako členové výjezdové skupiny ve smyslu ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. proto nemůže být speciálním ustanovením ve vztahu k dílčí skupině zaměstnanců poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Uvádí, že aby ustanovení § 28a odst. 1 a 2 zákona č. 374/2011 Sb. dávala nějaký právní a logický smysl, je nutné je interpretovat tak, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je pouze činnost vykonávaná podle zákona č. 374/2011 Sb., tzn. činnost po 1. 4. 2012, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. specifikuje jinou činnost, kterou lze započítat do doby výkonu této činnosti pro účely odchodného nad rámec zákona č. 374/2011 Sb. Dodává, že vymezení započitatelné doby pro účely odchodného až od 6. 9. 1992 má svoji logiku, neboť tímto dnem nabyla účinnosti vyhláška č. 434/1992 Sb., která poprvé zavedla pojem zdravotnická záchranná služba a poprvé standardizovala personální, věcné a organizační podmínky jejího poskytování. Dále namítá, že názor o specialitě ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb. vyslovil odvolací soud poprvé až v napadeném rozhodnutí, což je v rozporu s principem kontradiktornosti řízení, neboť žádná ze stran neměla v průběhu řízení možnost se s tímto názorem „jakkoli vypořádat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se