21 Cdo 4020/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4020/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Olomouci, Schweitzerova č. 116/28, proti žalované NATALART s.r.o. se sídlem v Plzni, Parková č. 1254/11a, IČO 615 39 902, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 31 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017 č. j. 56 Co 84/2017-114, takto: I.  Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 10. 2015 u Okresního soudu Plzeň – město domáhala, aby byla žalované uložena povinnost provést žalobkyni „postupem lege artis“ umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího manžela P. P. zemřelého dne 16. 6. 2015. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že P. P. podepsal dne 26. 6. 2014 informovaný souhlas s kryokonzervací spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce (tento souhlas nikdy neodvolal), že dne 15. 12. 2014 podepsala společně s manželem P. P. informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplození, vyslovili souhlas s rozmražením a použitím spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce a téhož dne rovněž podepsali informovaný souhlas s intracytoplasmatickou injekcí spermie, avšak k následné aplikaci hormonálních injekcí žalobkyni již nedošlo, neboť psychický stav žalobkyně se po smrti jejího manžela zhoršil natolik, že nebyla schopna se aplikaci hormonálních injekcí a odběru oocytů podrobit. Žalobkyně namítala, že se v současné době domáhá pokračování v procesu umělého oplodnění, které žalovaná odmítá dokončit „z důvodu absence platného souhlasu manžela žalobkyně“, čímž žalovaná porušuje nejen „stěžejní zásadu soukromého práva, že smlouvy mají být plněny“, ale také právo žalobkyně na soukromý a rodinný život. Žalovaná k žalobě uvedla, že dokončení procesu umělého oplodnění žalobkyně kryokonzervovanými spermiemi jejího zemřelého manžela brání ustanovení § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, podle nějž může být umělé oplodnění provedeno pouze v případě, že žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění není starší než 6 měsíců. Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 4. 4. 2016 č. j. 31 C 41/2015-45 neschválil smír žalobkyně a žalované ve znění, že „žalovaná se zavazuje postupem lege artis pokusit se provést žalobkyni umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího manžela P. P. zemřelého dne 16. 6. 2015, a to ve lhůtě do 2 let od právní moci usnesení“ s odůvodněním, že navrhovaný smír je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, neboť „souhlas či žádost žalobkyně a zemřelého manžela je starší než 6 měsíců“. Výše uvedené usnesení Okresního soudu Plzeň – město bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2016 č. j. 15 Co 218/2016-58. Odvolací soud poukázal na to, že z Ústavy, ze zákona o zdravotních službách ani ze zákona o specifických zdravotních službách neplyne „právo domoci se lékařského zákroku podle vlastní volby“ a že cílem právní úpravy asistované reprodukce je zajistit, aby dítě mělo šanci vyrůstat s matkou i otcem, a proto je podle současné právní úpravy umožněno podstoupit umělé oplodnění pouze páru, což není případ žalobkyně, která po smrti manžela v páru nežije. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 č. j. 31 C 41/2015-74 ve výroku I. zamítl „žalobu o splnění povinnosti žalované, která by měla být povinna provést žalobkyni v souladu se standardy léčebné péče pro tento zákrok a postupem lege artis, při tomu vyhovujícímu zdravotnímu stavu žalobkyně, za úplatu v souladu s ceníkem žalované, umělé oplodnění za použití zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervované spermie zemřelého P. P., v minimálním počtu 10 pokusů ve zdravotnickém zařízení žalované v době do 10-ti let od právní moci tohoto rozsudku“ a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně vycházel při právním posouzení z toho, že zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, je veřejnoprávním předpisem, který umožňuje subjektům konat jen to, co jim je zákonem výslovně dovoleno, a který klade důraz na informovaný souhlas budoucího rodičovského páru. Jestliže tedy byla v posuzovaném případě žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění (žalobkyně a zemřelého P. P.) starší než 6 měsíců, nelze předjímat další vůli zemřelého P. P. v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím, neboť „nezadatelným právem každého jedince je informovaný souhlas nejen udělit, ale i odvolat“. Podle soudu prvního stupně nebyl informovaný souhlas žalobkyně a zemřelého P. P. udělen ve formě předepsané ustanovením § 36 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a proto jej nelze považovat za dříve vyslovené přání ve smyslu tohoto ustanovení. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o porušení jejího práva na rodinný život, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně po smrti manžela již nežije v páru, a proto nyní nemůže o asistovanou reprodukci žádat (to však neznamená, že je umělému oplodnění žalobkyně „bezprávně bráněno“). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 č. j. 56 Co 84/2017-114 ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3 976 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Jiráska a ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 397 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Jiráska. Odvolací soud došel k závěru, že požadavek žalobkyně uplatněný v žalobě je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, podle nějž lze umělé oplodnění provést pouze na základě žádosti neplodného páru, která nemůže být starší než 6 měsíců, a dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že „nelze předjímat vůli zemřelého P. P. v dalším průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím“ a že nebylo porušeno právo žalobkyně na rodinný život, neboť její rodina smrtí manžela zanikla. Podle odvolacího soudu není v posuzované věci důvod k zaujetí odlišného stanoviska, než které je uvedeno v odůvodnění jeho usnesení ze dne 22. 7. 2016 č. j. 15 Co 218/2016-58, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně pro rozpor s hmotným právem neschválil žalobkyní a žalovanou uzavřený smír, a podle odvolacího soudu rovněž není důvod k návrhu Ústavnímu soudu ke zrušení příslušných ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, neboť „se nejedná o nesoulad zákonného předpisu s Ústavou“. Proti výroku I. tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předkládá otázku, zda má právo požadovat po žalovaném zdravotnickém zařízení dokončení procesu umělého oplodnění za použití kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela, který sice dne 26. 6. 2014 a dne 15. 12. 2014 dal s umělým oplodněním souhlas, avšak v době, kdy žalobkyně začala požadovat dokončení procesu umělého oplodnění, uplynula od jeho souhlasu lhůta 6 měsíců stanovená v § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Žalobkyně namítá, že její žádost o umělé oplodnění zárodečnými buňkami jejího zemřelého manžela nemůže být odmítnuta jen z formálních důvodů (pro nedodržení lhůty podle ustanovení § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách), neboť její manžel P. P. si nechal kryokonzerovat své sperma z obavy z následků onkologické léčby, či úmrtí a k umělému oplodnění dal dne 26. 6. 2014 a dne 15. 12. 2014 informovaný souhlas, který neodvolal, a proto je zřejmé, že „vstupovali do procesu umělého oplodnění právě proto, že i přes zdravotní stav P. P. chtěli společně počít a vychovávat dítě, a to i za předpokladu, že se možná P. P. narození dítěte nedožije“. Žalobkyně poukázala na to, že nedokončením procesu umělého oplodnění dochází k zásahu do jejího práva na soukromý a rodinný život, chráněný článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nad právem dítěte poznat svého otce převažuje její právo na zplození potomka se zemřelým manželem, přičemž k existenci rodiny nejsou třeba oba rodiče. Podle žalobkyně