21 Cdo 4020/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4020/2017 citace  Právní věta:Poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění spojením zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4020/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4020.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Lidská práva Právo na soukromý a rodinný život Dotčené předpisy:čl. 8 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. čl. 8 odst. 2 předpisu č. 209/1992Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 373/2011Sb. § 4 předpisu č. 373/2011Sb. § 6 odst. 1 předpisu č. 373/2011Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 373/2011Sb. § 8 odst. 2 předpisu č. 373/2011Sb. § 778 předpisu č. 89/2012Sb. § 787 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:14. 5. 2018 Publikováno ve sbírce pod číslem:86 / 2019 Anotace:Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala splnění povinnosti žalované provést umělé oplodnění žalobkyně za použití její vlastní zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela. Soud prvního stupně vycházel při právním posouzení z toho, že zákon č. 373/2011 Sb., je veřejnoprávním předpisem, který umožňuje subjektům konat jen to, co jim je zákonem výslovně dovoleno, a který klade důraz na informovaný souhlas budoucího rodičovského páru. Vzhledem k tomu, že žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění byla starší šesti měsíců, nebylo možné předjímat další vůli zemřelého v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím, neboť „nezadatelným právem každého jedince je informovaný souhlas nejen udělit, ale i odvolat“. Podle soudu prvního stupně nebyl informovaný souhlas žalobkyně a zemřelého udělen ve formě předepsané ustanovením § 36 zákona č. 372/2011 Sb., a proto jej nelze považovat za dříve vyslovené přání ve smyslu tohoto ustanovení. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o porušení jejího práva na rodinný život, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně po smrti manžela již nežije v páru, a proto nyní nemůže o asistovanou reprodukci. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž došel k závěru, že uplatněný požadavek žalobkyně je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 373/2011 Sb., podle nějž lze umělé oplodnění provést pouze na základě žádosti neplodného páru, která nemůže být starší než 6 měsíců, a dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že nelze předjímat vůli zemřelého v dalším průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím a že nebylo porušeno právo žalobkyně na rodinný život, neboť její rodina smrtí manžela zanikla. Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat s otázkou, zda žaloba, aby poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, byl povinen dokončit proces umělého oplodnění ze zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela, představuje způsobilý prostředek proti zásahu do práva na rodinný život, chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26. 3. 2018 20. 2. 2018I.ÚS 1099/18 III.ÚS 664/18Lichovník Tomáš Fiala Josefzamítnuto<br/>odmítnuto - pro 2b odmítnuto pro nepřípustnost8. 11. 2018 27. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4020/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Olomouci, Schweitzerova č. 116/28, proti žalované NATALART s.r.o. se sídlem v Plzni, Parková č. 1254/11a, IČO 615 39 902, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 31 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017 č. j. 56 Co 84/2017-114, takto: I.  Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 10. 2015 u Okresního soudu Plzeň – město domáhala, aby byla žalované uložena povinnost provést žalobkyni „postupem lege artis“ umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího manžela P. P. zemřelého dne 16. 6. 2015. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že P. P. podepsal dne 26. 6. 2014 informovaný souhlas s kryokonzervací spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce (tento souhlas nikdy neodvolal), že dne 15. 12. 2014 podepsala společně s manželem P. P. informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplození, vyslovili souhlas s rozmražením a použitím spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce a téhož dne rovněž podepsali informovaný souhlas s intracytoplasmatickou injekcí spermie, avšak k následné aplikaci hormonálních injekcí žalobkyni již nedošlo, neboť psychický stav žalobkyně se po smrti jejího manžela zhoršil natolik, že nebyla schopna se aplikaci hormonálních injekcí a odběru oocytů podrobit. Žalobkyně namítala, že se v současné době domáhá pokračování v procesu umělého oplodnění, které žalovaná odmítá dokončit „z důvodu absence platného souhlasu manžela žalobkyně“, čímž žalovaná porušuje nejen „stěžejní zásadu soukromého práva, že smlouvy mají být plněny“, ale také právo žalobkyně na soukromý a rodinný život. Žalovaná k žalobě uvedla, že dokončení procesu umělého oplodnění žalobkyně kryokonzervovanými spermiemi jejího zemřelého manžela brání ustanovení § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, podle nějž může být umělé oplodnění provedeno pouze v případě, že žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění není starší než 6 měsíců. Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 4. 4. 2016 č. j. 31 C 41/2015-45 neschválil smír žalobkyně a žalované ve znění, že „žalovaná se zavazuje postupem lege artis pokusit se provést žalobkyni umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího manžela P. P. zemřelého dne 16. 6. 2015, a to ve lhůtě do 2 let od právní moci usnesení“ s odůvodněním, že navrhovaný smír je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, neboť „souhlas či žádost žalobkyně a zemřelého manžela je starší než 6 měsíců“. Výše uvedené usnesení Okresního soudu Plzeň – město bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2016 č. j. 15 Co 218/2016-58. Odvolací soud poukázal na to, že z Ústavy, ze zákona o zdravotních službách ani ze zákona o specifických zdravotních službách neplyne „právo domoci se lékařského zákroku podle vlastní volby“ a že cílem právní úpravy asistované reprodukce je zajistit, aby dítě mělo šanci vyrůstat s matkou i otcem, a proto je podle současné právní úpravy umožněno podstoupit umělé oplodnění pouze páru, což není případ žalobkyně, která po smrti manžela v páru nežije. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 č. j. 31 C 41/2015-74 ve výroku I. zamítl „žalobu o splnění povinnosti žalované, která by měla být povinna provést žalobkyni v souladu se standardy léčebné péče pro tento zákrok a postupem lege artis, při tomu vyhovujícímu zdravotnímu stavu žalobkyně, za úplatu v souladu s ceníkem žalované, umělé oplodnění za použití zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervované spermie zemřelého P. P., v minimálním počtu 10 pokusů ve zdravotnickém zařízení žalované v době do 10-ti let od právní moci tohoto rozsudku“ a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně vycházel při právním posouzení z toho, že zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, je veřejnoprávním předpisem, který umožňuje subjektům konat jen to, co jim je zákonem výslovně dovoleno, a který klade důraz na informovaný souhlas budoucího rodičovského páru. Jestliže tedy byla v posuzovaném případě žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění (žalobkyně a zemřelého P. P.) starší než 6 měsíců, nelze předjímat další vůli zemřelého P. P. v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím, neboť „nezadatelným právem každého jedince je informovaný souhlas nejen udělit,