21 Cdo 4332/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4332/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4332/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4332.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1542 předpisu č. 89/2012Sb. § 1637 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4332/2017-272 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, o žalobě na určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 218/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře - ze dne 24. února 2017, č. j. 15 Co 40/2017-191, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 30.9.2015 se žalobce domáhal určení, že je závětním dědicem po J. S., zemřelém dne 21.7.2014 (dále i „zůstavitel“). Žalobu odůvodnil tím, že v jeho prospěch pořídil zůstavitel dne 13.7.2014, kdy byl v bezprostředním ohrožení života, ústní závěť, a že v zahájeném pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře byl po provedeném zjišťování stanovisek účastníků a předběžném výslechu svědků usnesením ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, odkázán, aby své právo uplatnil žalobou na určení, že je dědicem ze závěti pořízené zůstavitelem dne 13.7.2014, a to proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Po doplnění žalobních tvrzení a navržení důkazů žalobce podáním doručeným soudu dne 9.12.2015 změnil svůj žalobní návrh tak, aby soud určil, že žalobce je závětním dědicem po J. S., in eventum určil, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, žalobu na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., i na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Při rozhodování o primárním petitu vycházel soud ze závěru, že zůstavitel J. S. se v době pořízení tvrzené ústní závěti ve prospěch žalobce nenacházel v ohrožení života nenadále a bezprostředně, nešlo tedy o ustanovením § 1542 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), předpokládanou extrémní situaci, v níž by bylo možné pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Při rozhodování o eventuálním návrhu (určení, že žalobce je zákonným dědicem zemřelého J. S.) vycházel soud z toho, že i když žalobce nebyl k takové žalobě odkázán soudem v řízení o pozůstalosti, je dán naléhavý právní zájem na tomto určení, a uzavřel, že jakkoli byly vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem těsné, nejednalo se o společnou domácnost ve smyslu společného bydlení a společného hospodaření, žalobce tedy není dědicem podle § 1636 o.z. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je závětním dědicem, potvrdil, a v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 1542 odst. 1 o.z. pro pořízení ústní závěti, a to se nepodařilo žalobci ničím relevantním zpochybnit. V části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem zůstavitele, však podle odvolacího soudu nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát v důsledku nesprávného procesního postupu, a to neprovedení všech žalobcem navrhovaných důkazů k prokázání společné domácnosti se zůstavitelem a péče o tuto společnou domácnost, tedy ke skutečnostem, které jsou z hlediska ustanovení § 1636 o.z. zásadní. Proti rozsudku odvolacího soudu č.j. 15 Co 206/2016-77 v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.7.2018 sp. zn. 21 Cdo 4333/2017 zamítl. Okresní soud v Táboře poté, co odvolací soud rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, zrušil rozsudek ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, po doplnění dokazování žalobu rozsudkem ze dne 2.12.2016, č.j. 9 C 218/2015-145, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 3.300 Kč (výrok II.). Vycházel z toho, že „nebyla splněna žádná z podmínek vyjmenovaných zákonem pro závěr, že žalobce byl dědicem po zůstaviteli“. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal, že k jím tvrzeným skutečnostem nebyl vyslechnut navrhovaný svědek P., takže nebyl zjištěn skutkový stav v míře nezbytné pro rozhodnutí, že soud prvního stupně vybral ke zjištění (rekonstrukci) skutkového stavu selektivně pouze určité penzum důkazů, a že ho nepoučil řádně k tomu, jaké skutečnosti má dokazovat. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozsudkem ze dne 24.2.2017, č.j. 15 Co 40/2017-191, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2.12.2016, č.j. 9 C 218/2015-145, potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.). Vycházel z toho, že i když v době rozhodování soudu prvního stupně byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že žalobce je zákonným dědicem zůstavitele, s ohledem na nové skutečnosti zjištěné v odvolacím řízení tomuto závěru přisvědčit nelze. Novou skutečností je sdělení notáře, že o dědické právo po zůstaviteli se dodatečně přihlásili M. S., J. S., F. S. a M. K., jimž svědčí dědické právo jako dědicům šesté dědické třídy, byli notářem poučeni o dědickém právu a nikdo z nich dědictví neodmítl. Toto zjištění má podle odvolacího soudu zásadní vliv především na posouzení otázky pasivní věcné legitimace na straně žalované, když jsou zde další účastníci dědického řízení, všichni mají postavení nerozlučných společníků „a jako takoví musí být všichni i účastníky předmětného sporu o dědické právo“, a vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nelze využít institutu přistoupení účastníka do řízení, „zůstávají i přes změnu účastenství, která nastala v dědickém řízení, účastníky daného řízení jen žalobce a žalovaný, což ale znamená, že na straně žalované je dán nedostatek pasivní věcné legitimace a již pro tento nedostatek nelze žalobě vyhovět“. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.2.2017, č.j. 15 Co 40/2017-191 podal žalobce dovolání, neboť „má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, a právními otázkami, které odvolací soud posoudil nesprávně, je (ne)provedení dokazování o možné ztrátě pasivní legitimace žalované v odvolacím řízení, provedení úkonu notářem v dědickém řízení za přítomnosti pouze části účastníků, kteří se domáhají dědického práva, a z hlediska nákladů řízení odpovědnost žalobce za náhodu, která se přihodila oběma dosavadním účastníkům řízení. Sám dovolatel je toho názoru, že o možné ztrátě pasivní legitimace žalované je třeba provést dokazování za přítomnosti žalobce i žalované, neboť dědická práva dalších osob musí být doložena, k jejich tvrzení mají právo se žalobce i žalovaná vyjádřit, a že náklady sporu musí nést rovným dílem obě strany sporu. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se