21 Cdo 4499/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4499/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4499/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4499.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Dědění Promlčení Dotčené předpisy:§ 557 předpisu č. 141/1950Sb. § 558 předpisu č. 141/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4499/2017-363 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2017, č. j. 18 Co 228/2016-331, takto: I. Rozsudek krajského soudu se mění takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2016, č. j. 52 C 9/2005-299, se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.602,- Kč a dovolacího řízení 9.438,- Kč, vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Štefánie Fajmonové, advokátky se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 1.7.2005 domáhala, aby byla žalované uložena povinnost „vydat jí ideální polovinu domu postaveného na pozemku, zast. pl. o výměře 354 m2 a ideální polovinu pozemků zahrada o výměře 133 m2 a zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné nemovitosti (jejich ideální polovinu) získala v řízení o dědictví po H. M., dříve K., rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 žalovaná. Pravou dědičkou zůstavitelky však byla její dcera G. K., rozená K., která zemřela dne 15.12.1973, jejímž manželem byl J. K., který v dědickém řízení nabyl veškerý majetek G. K.. J. K. poté uzavřel manželství se žalobkyní, která se po jeho smrti dne 24.7.1995 stala jeho dědičkou. Žalobkyně dovozuje, že její manžel J. K. byl "oprávněným dědicem" předmětných nemovitostí a že se po jeho smrti stala „oprávněnou dědičkou“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2008, č.j. 52 C 9/2005-53, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svého nároku podle ustanovení § 487 občanského zákoníku domáhá nesprávně „žalobou o vydání nemovitosti“, ačkoli správně měla žalovat „na určení vlastnictví k nemovitosti“. Žalobkyně navíc není ve věci legitimována, neboť její zemřelý manžel J. K. má více právních nástupců a všichni tito právní nástupci by měli v řízení vystupovat na straně žalující, protože mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2010, č. j. 18 Co 50/2009-72, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že majetek J. K., na něhož měl přejít nárok oprávněného dědice podle ustanovení § 485 občanského zákoníku po G. K., nikdo nenabyl děděním, není tu podle odvolacího soudu „důvod uvažovat o subjektivní kumulaci účastníků na straně žalující“ a činit „závěr, že by žalobkyně (jako nerozlučná společnice ve smyslu ustanovení § 91 odst.2 občanského soudního řádu) neměla možnost uplatnit nárok podle ustanovení § 485 občanského zákoníku jako jeden z možných právních nástupců J. K“. Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2010, č.j. 52 C 9/2005-136, žalované uložil „vydat žalobkyni ideální 4/12 domu, postaveného na pozemku, zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku a zahrada o výměře 133 m2 a zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“, zamítl žalobu o vydání „ideálních 2/12 domu postaveného na pozemku, zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku zahrada o výměře 133 m2 a pozemku, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území S. B. na LV“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.853,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně zjistil, že řízení o dědictví po H. M., provdané K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952, sp. zn. 18 D 95/52, zastaveno „pro nedostatek majetku“ a že poté, co bylo zjištěno, že je zůstavitelka pod „jménem H. K.“ vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastník jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, bylo řízení o dědictví „znovu zahájeno“ usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2000, č.j. 59 D 1142/2000-12, a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002, č.j. 59 D 1142/2000-71, bylo rozhodnuto, že tento spoluvlastnický podíl připadl státu jako odúmrť. Dcera zůstavitelky G. K., k níž se v řízení o dědictví nepřihlíželo „z důvodu jejího neznámého pobytu“, zemřela dne 15.12.1973 a její majetek nabyl (jako jediný dědic) její manžel J. K. Řízení o dědictví po Jaromíru Krejčím, který zemřel dne 24.7.1995 a který o svém majetku pořídil závěť ve prospěch žalobkyně, bylo zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku J. K. na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku samostatně v rozsahu svého dědického podílu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z „možných dědiců po J. K.“ je jeho syn M. K. dědicky nezpůsobilým, neboť „roztrhal a pozřel závěť svého otce“, že závěť J. K. ze dne 16.5.1992 je platným právním úkonem z hlediska obsahu a formy, ale je relativně neplatná v rozsahu, kterým upírá dědické právo neopomenutelných zákonných dědiců, pro jejichž vydědění neshledal zákonné podmínky, a že tedy po J. K. měla žalobkyně dědit 1/3, děti J. K. mladšího (I. a V. K.) další 1/3 a syn M. K. P. K. rovněž 1/3; vzhledem k tomu, že všichni uvedení potomci J. K. staršího byli v době jeho smrti dne 24.7.1995 již zletilí, náleží jim jedna polovina zákonných podílů. Protože J. K. byl spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, náleží žalobkyni podíl ve výši 4/12 celku. K odvolání účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 18 Co 164/2011-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, jíž se žalobkyně domáhá vydání dalších ideálních 2/12 předmětných nemovitostí“; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že při uplatnění nároku vyplývajícího z ustanovení § 485 občanského zákoníku je „způsobilým předmětem řízení povinnost k vydání označených nemovitostí“ a že „vydané rozhodnutí je postačujícím podkladem pro záznam práva do katastru nemovitostí“, a dovodil, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována. Právo na vydání dědictví vzniklo připadnutím dědictví státu v řízení o dědictví po H. M., jejíž dědičkou ze zákona byla dcera G. K., po jejíž smrti právo na vydání dědictví ex lege (§ 460 občanského zákoníku) přešlo na jejího jediného dědice manžela J. K.; i když řízení o dědictví po J. K. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, přešlo na žalobkyni ze zákona právo na vydání dědictví. Protože řízení o nároku oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku nekončí rozhodnutím, které by se muselo vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, je nárok na vydání dědictví individuálním nárokem každého z právních nástupců zůstavitele, vycházejícím z jeho dědického práva. Ohledně rozsahu dědického podílu žalobkyně vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že dědické právo žalobkyně postačuje „v konkurenci s dědickým právem dalších právních nástupců zůstavitele J. K.“ na 4/6 dědictví, když další 1/6 připadá na potomka dědicky nezpůsobilého syna zůstavitele M. K. a další 1/6 na potomky „předemřelého syna zůstavitele J. K. mladšího“; žalobkyně má tedy právo na