21 Cdo 4639/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4639/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce města Jemnice se sídlem městského úřadu v Jemnici, Husova č. 103, IČO 00289531, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 1190/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop č. 11, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2016 č. j. 44 Co 22/2016-146, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 54 C 38/2015-118 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 11. 7. 2014 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 206 846 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 206 846 Kč od 15. 4. 2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že V. P., který dne 13. 7. 2011 zemřel, byl vlastníkem feny B. (52 cm), psa C. (52 cm), psa R. (38 cm) a feny M. (30 cm), že v souvislosti se závažným onemocněním před úmrtím V. P. bylo nezbytné zajistit výživu pro jeho psy, neboť se o tuto výživu nikdo jiný nepostaral, že žalobce proto nechal psy umístit do útulku pro psy Z. V. v M. B., kterému zaplatil na výživě a veterinárních úkonech za uvedené psy za dobu od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 celkem 206 846 Kč, že na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, a na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, připadli všichni uvedení psi ke dni úmrtí zůstavitele žalované, že tím, že žalobce za žalovanou hradil výživu jejích psů a nezbytné veterinární úkony pro tyto psy, ačkoli příslušné dílčí částky měla Z. V. hradit žalovaná, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení v celkové výši 206 846 Kč, že žalobce dopisem ze dne 13. 3. 2014, který byl žalované doručen dne 14. 3. 2014, vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy, která uplynula dne 14. 4. 2014, že od 15. 4. 2014 je žalovaná v prodlení se zaplacením uvedené částky, že dopisem ze dne 12. 5. 2014 žalovaná odmítla dlužnou částku zaplatit a že ji nezaplatila ani poté, co k tomu byla vyzvána dopisem zástupce žalobce ze dne 5. 6. 2014. Žalovaná zejména namítala, že jí není zřejmé, proč žalobce uhradil částku 206 846 Kč, neboť předmětní psi nebyli zatoulaní ani opuštění ani předaní Městskému úřadu v Jemnici podle § 135 občanského zákoníku, že žalobce platil Z. V. bez právního důvodu, že subjektem, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, je tak Z. V. a nikoli žalovaná, že stát neodpovídá za zůstavitelovy dluhy a za náklady spojené s jeho pohřbem, neboť vlastnické právo státu nepřipadlo podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, ale stát nabyl předmětný majetek způsobem uvedeným v § 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., že s odkazem na § 41 zákona č. 219/2000 Sb. na něj proto závazky předchozího majitele, který „byl příslušný hradit psímu hotelu náklady spojené s umístěním a výživou předmětných psů“, nepřešly, že majetek zůstavitele, který se nepodařilo v rámci likvidace zpeněžit, sice připadl v souladu s ustanovením § 175u odst. 2 občanského soudního řádu státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (tím byla zachována kontinuita vlastnického práva k předmětnému majetku), avšak že příslušnost hospodařit s předmětným majetkem žalované vznikla až právní mocí rozhodnutí, že majetek připadá státu, a že před právní mocí usnesení, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému majetku stát, nebyl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušný s tímto majetkem hospodařit a nemůže tak nést náklady, které v tomto období v souvislosti s péčí o tento majetek vznikly. Žalovaná má za to, že náklady vzniklé v souvislosti s umístěním a výživou předmětných psů v období od smrti zůstavitele do právní moci usnesení, na základě kterého připadli státu, jsou pohledávkou související s řízením o dědictví a měly by být uplatněny a vypořádány v rámci dědického řízení. Městský soud v Brně – poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 54 Co 1106/2014-100 potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 11. 2014 č. j. 112 C 59/2014-92 v části, v níž Okresní soud v Jihlavě vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 112 C 59/2014, a změnil je v části, v níž byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému, tak, že se věc postupuje jako místně příslušnému soudu Městskému soudu v Brně – rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 54 C 38/2015-118 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 899 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Dovodil, že žalobce jednal správně, když psy ve chvíli, kdy se o ně jejich majitel nebyl schopen starat a kdy bylo ohroženo jejich zdraví i bezpečnost obyvatel obce, umístil do útulku, s jehož provozovatelem měl sjednánu smlouvu ze dne 13. 1. 2011, v níž se provozovatel psího útulku zavázal, že bude pro město zajišťovat péči o zatoulané a opuštěné psy, a žalobce se zavázal za tyto služby platit vyfakturované náklady, a která pokrývala „ne stejné, ale podobné případy“, že „pokud smluvní ujednání interpretujeme rozšiřujícím výkladem, je dle názoru soudu možné využít tento právní vztah i na tento případ“ a že psy lze v tomto případě považovat za věci opuštěné ve smyslu občanského zákoníku přesto, že jejich majitel byl v rozhodné době znám, nemohl se o psy starat a nebyl zde ani nikdo jiný, komu by mohli být svěřeni do péče. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k situaci, že by psi byli umístěni v útulku bez právního důvodu a že by Z. V. „vzniklo“ bezdůvodné obohacení, že jelikož žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným psům s účinností ke dni úmrtí jejich původního majitele, má povinnost „nést závazky“, které ve spojení s tímto majetkem od data úmrtí zůstavitele vznikly, že tímto závazkem je částka, kterou žalobce zaplatil na nákladech za výživu a péči o předmětné psy, a že vzhledem k tomu, že žalovaná měla tyto náklady nést sama, „vzniklo“ jí bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 44 Co 22/2016-146 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 38 029,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o plnění podle smlouvy ze dne 13. 1. 2011, shledal „spekulativním“, ničím nedoloženým a nadbytečným. Na základě zjištění, že psi byli odchyceni z veřejného prostranství (nikoli z domu či pozemku užívaného V. P.) v situaci, kdy „jsouce hladoví, nemocní a zanedbaní napadali obyvatele místní části města“, odvolací soud dovodil, že zjištěný skutkový stav zcela odpovídá hypotéze ustanovení § 42 zákona č. 166/1999 Sb., že tedy nastala situace, kdy byl ve veřejném zájmu [ohrožení zdraví lidí v důsledku (umožněného) útoku psů] odchyt těchto psů, kterého se na žádost obce (žalobce) zhostil Z. V., jenž podle zjištění odvolacího soudu měl příslušné povolení podle § 39 zákona č. 166/1999 Sb., a protože se jednalo o psy známého chovatele V. P., který však byl nedostupný (hospitalizován), a nebyl nikdo jiný (známý), komu by bylo možno psy předat, byli psi ponecháni v útulku [§ 42 odst. 5 písm. b) zákona č. 166/1999 Sb.]. Plnil-li Z. V. žalobce, jemuž bylo podle zjištění odvolacího soudu zřejmé, že chovatelem psů, kterému přísluší povinnost platby ve smyslu § 42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb., je V. P., plnil tak namísto V. P. (§ 454 občanského zákoníku), tedy namísto chovatele, přičemž mezi ním a V. P. neexistoval žádný právní (smluvní) vztah. Odvolací soud uzavřel, že na uvedeném stavu nic nezměnila ani smrt V. P., že jenom nebyla známa osoba povinná k platbě, že do postavení s povinnostmi chovatele podle § 42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb. se pak dostala žalovaná v důsledku konstrukce ustanovení § 175u odst. 2 občanského soudního řádu již ke dni smrti V. P. a že závěr soudu prvního stupně o vzniku nároku z bezdůvodného obohacení v důsledku plnění za jiného (za toho, kdo byl po právu k povinnosti plnit zavázán) je proto správný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo je povinen hradit náklady spojené s péčí o majetek zůstavitele za období trvání dědického řízení za situace, kdy účastníkem dědického řízení je stát, dědictví je předlužené a byla naříze