21 Cdo 4942/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4942/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2008 Spisová značka:21 Cdo 4942/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4942.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 3 písm. c) předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2003 § 2 odst. 3 písm. c) předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2003 § 7 odst. 1 písm. c) předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2003 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4942/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. J. M., proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4, o 172.800,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 90/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č.j. 35 Co 596/2006-41, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 172.800,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 2. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době od 24. 2. 2000 (kdy byl jmenován) do 31. 7. 2003 (kdy jeho funkce v důsledku rezignace ze dne 11. 4. 2003 zanikla) byl soudcem České republiky s přidělením k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Přesto, že dopisem ze dne 22. 1. 2004 požádal žalovanou o vyplacení odchodného, „na něž má nárok“ podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., žalovaná mu odchodné ve výši 172.800,- Kč odmítá vyplatit. Nárok na odchodné podle jeho názoru vyplývá mimo jiné z toho, že soudce je nutno řadit mezi ústavní činitele a tedy představitele; představitelům podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., s výjimkou presidenta republiky a člena Nejvyššího kontrolního úřadu, odchodné náleží. Odmítá argument, že soudce nelze pod pojem „představitel státní moci“ nebo „představitel“ subsumovat, neboť v zákoně nejsou tyto pojmy výslovně definovány. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č.j. 22 C 90/2005-29, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení. Z jazykového a především logického výkladu ustanovení § 1 zákona č. 236/1995 Sb. dovodil, že „představitelem“ jsou subjekty uvedené pod písm. a) až f), přičemž „pod písmenem f) již do pojmu představitele není zahrnut člen a předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu“. „Představitelem“ již nejsou „subjekty uvedené pod písm. g), mezi nimiž je zahrnut i soudce okresního soudu“; jde-li o moc soudní, je tak „představitelem“ pouze soudce Ústavního soudu uvedený pod písm. d). Protože podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. náleží odchodné pouze „představiteli kromě prezidenta republiky a člena Nejvyššího kontrolního úřadu“, a protože soudce okresního soudu není pod pojem „představitel“ zahrnut, žalobou požadované odchodné žalobci nenáleží. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č.j. 35 Co 596/2006 – 41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry rozsudku soudu prvního stupně a odkázal na jeho správné odůvodnění. Zdůraznil, že ustanovení § 1 zákona č. 236/1995 Sb. vymezuje 3 základní skupiny funkcí, na které se zákon vztahuje, a to poslance, představitele a soudce. Náležitosti uvedené pod písmeny a) až e) v ustanovení § 2 zákona č. 236/1995 Sb. (tedy i odchodné) náleží pouze „představiteli a soudci, o nichž to stanoví tento zákon“; ten pak odchodné ustanovením § 7 přiznává pouze „představiteli“. Z této úpravy nelze dovodit vznik nároku soudce na odchodné. Jakékoliv další úvahy o postavení soudců v hierarchii představitelů státní moci, vycházející z čistě teoretických základů, jsou pro právní hodnocení jejich nároku na odchodné nevýznamné. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovozuje z toho, že mu „není známo“, že by u obecných soudů nebo u Nejvyššího soudu České republiky bylo vedeno řízení o odchodné soudce podle ustanovení § 7 zákona č. 236/1995 Sb., žalobce namítá, že soudy nesprávně vyložily pojem „představitel“ použitý v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. Podle jeho názoru tato legislativní zkratka je použita pouze u ředitele Bezpečnostní informační služby [§ 1 písm. g) zákona č. 236/1995 Sb.]; z hlediska „zužujícího výkladu“ by tak měl nárok na odchodné pouze ředitel Bezpečnostní informační služby. Při použití „rozšiřujícího výkladu“ by takový nárok podle dovolatele náležel i ostatním kategoriím, kterým jsou v zákoně č. 236/1995 Sb. upraveny plat a další náležitosti (náhrady výdajů, naturální plnění apod.); pro rozšiřující výklad by svědčila novela citovaného zákona provedená zákonem č. 359/2004 Sb., kterým bylo v § 7 výslovně stanoveno, že nárok na odchodné nemá krom již zmíněných členů Nejvyššího kontrolního úřadu prezident republiky, navíc je „notorietou, že odchodné je vypláceno i ministrům, poslancům a senátorům. Znovu připomíná, že „obecně je soudce představitelem státní moci“, a to konkrétně moci soudní, a že je tedy z ústavně právního hlediska postaven na roveň moci zákonodárné a výkonné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím