21 Cdo 4990/2007 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4990/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému Ing. P. P., o 14.652,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. července 2007 č.j. 22 Co 451/2007-44, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 13.11.2006 u Okresního soudu ve Svitavách, aby jí žalovaný zaplatil 14.652,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o ubytování ze dne 12.5.2005 poskytla žalovanému od 1.6.2005 jedno lůžko v pokoji č. 419, nacházejícím se v domě ve vlastnictví žalobkyně na adrese B., který slouží jako ubytovna k přechodnému ubytování vojáků z povolání a zaměstnanců resortu Ministerstva obrany. Ubytování bylo žalovanému poskytnuto úplatně za cenu 79,63 Kč za lůžko a noc (tj. za měsíc ubytování průměrně 2.422,- Kč). Ačkoli byla mezi účastníky sjednána splatnost poplatku za ubytování vždy do 20. dne následujícího měsíce, žalovaný dosud dluží žalobkyni za ubytování v měsících červenec až prosinec 2005 celkem částku 14.652,- Kč. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 23.5.2007 č.j. 4 C 101/2007-34 řízení zastavil s tím, že „po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany k dalšímu řízení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úhrady za ubytování žalovaného (v té době vojáka z povolání) v posádkové ubytovně, poskytnutého na základě ustanovení § 61 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., „se týká služebně právního vztahu“ nepatřícího mezi soukromoprávní vztahy vyjmenované v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři i „ve věcech úhrady za ubytování poskytnuté vojákovi z povolání v souvislosti s výkonem služby“. Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že projednání a rozhodnutí o dané věci, které není soudu svěřeno ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., „brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit“ (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19.7.2007 č.j. 22 Co 451/2007-44 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány, a že proto „pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ust. § 80 písm. b) o.s.ř. není dána pravomoc soudu, a tudíž je namístě postup dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř.“. K námitce žalobkyně o nedostatku právní úpravy k vydávání rozhodnutí ve věcech zaplacení úhrady za ubytování odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, vedle procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení služebního poměru obsahuje též hmotněprávní ustanovení o poskytování ubytování za úhradu, a že tudíž „nelze mít za to, že ingerence služebních orgánů (jejich rozhodování) připadá v úvahu jen pouze v zákonem výslovně stanovených případech“. Právní úprava ve zmíněném zákoně „má komplexní povahu, a proto je namístě dovodit i pravomoc služebních orgánů vydávat rozhodnutí ve věcech úhrady za ubytování poskytnuté vojákovi z povolání v souvislosti s výkonem služby“. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci není dána pravomoc soudu. Podle jejího názoru ubytování vojáka z povolání není vznikem, změnou ani zánikem služebního poměru a není ani obsahem služebního poměru vojáka z povolání, neboť se nejedná o činnost vojáka z povolání, která by přímo směřovala k plnění jeho služebních úkolů. Ustanovení § 61 odst. 1 a 5 zákona č. 221/1999 Sb. sice obsahuje povinnost žalobkyně zabezpečit za náhradu vojákovi z povolání ubytování v místě výkonu služby, avšak „další práva a povinnosti vyplývající z takto nastíněného právního vztahu již citovaný zákon neupravuje“, přičemž – jak dále zdůraznila – ubytování vojáka z povolání v místě výkonu služby „nemusí být realizováno vždy v ubytovacích zařízeních ve vlastnictví žalobkyně“. Z uvedeného žalobkyně dovozovala, že se tyto právní vztahy „řídí podle ustanovení § 754 a násl. občanského zákoníku“. Kromě toho poukázala na skutečnost, že současná judikatura zastává právní názor, že, pokud zaměstnavatel poskytl svým zaměstnancům ubytování v ubytovně (byť i v jeho vlastnictví), je nutno právní vztah z toho vzniklý posuzovat podle ustanovení o smlouvě o ubytování. Podle názoru dovolatelky „je tomu tak“ i tehdy, je-li ubytování poskytnuto vojákovi z povolání, neboť v případě podpisu smlouvy o ubytování „nevystupuje žalobkyně vůči vojákovi autoritativně, ale jedná se o závazkový vztah, ze kterého vyplývají vzájemná práva a povinnosti“. Opačný názor odvolacího soudu by podle jejího mínění „znamenal fakt, že by byla vyloučena pravomoc soudu rozhodovat o právních vztazích souvisejících s nájmem služebních bytů ve vlastnictví žalobkyně, v případech, kdy je jejich nájemcem voják, a to nejen v otázkách dlužného nájemného, ale i případného vyklizení bytu nebo přivolení k výpovědi z nájmu bytu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 13.11.2006 nárok na zaplacení dlužné úhrady za ubytování v období od 1.7.2005 do 31.12.2005, které bylo žalovanému (jako vojákovi z povolání) zajištěno v místě výkonu služby „na dobu trvání služebního poměru u AČR“ v posádkové ubytovně ve vlastnictví žalobkyně. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Z obsahu spisu vyplývá, že v období, za které žalobkyně vůči žalovanému uplatňuje dlužnou úhradu za ubytování, existoval mezi účastníky služební poměr, jehož právní vztahy z něj vyplývající upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999). Služebně právní vztahy mezi Českou republikou (státem) na straně jedné a vojákem na straně druhé vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady – srov. § 3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§ 5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je - jak správně uvádí soud prvního stupně - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému (vojákovi) jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjek