21 Cdo 5011/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5011/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5011/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5011.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost Lhůty Dotčené předpisy:§ 3028 o. z. § 3036 o. z. § 42a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 42a odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5011/2017-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Metrostav a. s. se sídlem v Praze 8 - Libni, Koželužská č. 2450/4, IČO 00014915, zastoupeného Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 250/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017 č. j. 29 Co 88/2017-81, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 22. 8. 2016 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 20. 10. 2016) domáhal, aby bylo určeno, že „darování, jímž L. D. dne 5. 4. 2013 vložil finanční prostředky ve výši 2 900 000 Kč žalovanému na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a. s., je vůči žalobci právně neúčinné“ a že „darování, jímž L. D. dne 8. 7. 2013 vložil finanční prostředky ve výši 1 340 000 Kč žalovanému na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a. s., je vůči žalobci právně neúčinné“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014 č. j. 7 Cm 473/2011-259 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 6 Cmo 207/2015, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011 č. j. 7 Cm 473/2011-13, pohledávku ve výši 47 600 000 Kč s příslušenstvím za L. D. (dále jen „dlužník“), že pro tuto pohledávku je v současné době vedena exekuce soudním exekutorem Mgr. Janem Pekárkem pod sp. zn. 061 EX 2453/15, že dlužník dosud žalobci na pohledávku nic dobrovolně neuhradil a že v exekučním řízení namítá, že nemá žádný majetek, jenž by mohl být v exekuci postižen. Uvedl, že dlužník uhradil za žalovaného dluhy vzniklé v souvislosti s jeho neúspěšnou prezidentskou kampaní tím, že na transparentní účet žalovaného převedl dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč, že tato právní jednání (darování), jimiž dlužník bez jakéhokoli protiplnění, v době, kdy již byl vydán směnečný rozkaz, převedl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 4 240 000 Kč, zkrátila možnost uspokojení vykonatelné pohledávky, kterou má žalobce vůči dlužníkovi, a že žalobce se proto v souladu s ustanovením § 589 zákona č. 89/2012 Sb. – za splnění podmínek ustanovení § 590 tohoto zákona – dovolává neúčinnosti těchto právních jednání. Dodal, že žalovaný působil v rámci skupiny C. G. (ve které působil i dlužník), že měl přehled o obchodním vztahu dlužníka (byla mu známa jak existence pohledávky, tak i stav soudních řízení vedených žalobcem vůči dlužníku) a že mu byl znám rovněž úmysl dlužníka zkrátit žalobce. Žalovaný zejména namítal, že skutkový stav popsaný v žalobě – darování, ke kterému došlo v roce 2013, se má posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. a nikoli podle zákona č. 89/2012 Sb., jak tvrdí žalobce, a že jelikož žaloba „napadla soudu“ až dne 22. 8. 2016, po uplynutí tříleté lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., byla podána opožděně. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 1. 2017 č. j. 4 C 250/2016-54 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 940 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého. Vycházel ze zjištění, že dlužník vložil na účet žalovaného vedený u Raiffeisenbank a. s. dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč a že žalobce podal žalobu dne 22. 8. 2016. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jednalo o práva a povinnosti z právního poměru vzniklého před 1. 1. 2014, postupoval soud prvního stupně na základě ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že jelikož žaloba byla podána po třech letech a více než čtyřech měsících od učinění odporovatelného úkonu v prvním případě a po třech letech a více než jednom měsíci v druhém případě, byla podána opožděně – po uplynutí tříleté lhůty k podání odpůrčí žaloby. Dodal, že v daném případě není možné použít ustanovení § 3037 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., jak tvrdí žalobce, neboť právo na určení relativní neúčinnosti není osobnostním právem ani obdobným soukromým poměrem. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 29 Co 88/2017-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého. Souhlasil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, neboť z ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že na daný případ je nutné aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. platného a účinného do 31. 12. 2013. Uvedl, že od okamžiku, kdy došlo k předmětným právním úkonům (5. 4. 2013 a 8. 7. 2013), jim mohl žalobce odporovat, tj. domáhat se ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb. vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (žalovanému), aby soud určil, že tyto úkony, jež zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, a že vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 22. 8. 2016, tj. až po uplynutí tříleté lhůty, právo odporovat oběma uvedeným právním úkonům zaniklo. Dodal, že uvedenou situaci nelze podřadit pod ustanovení § 3037 zákona č. 89/2012 Sb., neboť se nejedná o osobnostní právo, a že nemůže obstát ani argumentace žalobkyně údajnou odlišností charakteru ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb. a § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., neboť smysl i věcný obsah těchto ustanovení se v zásadě shoduje. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud předmětnou věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, neboť aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. místo ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., že relativní neúčinnost ve smyslu ustanovení § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. je novým právním institutem, který není možné zaměňovat s institutem odporovatelnosti podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., že dočasně vedle sebe paralelně existuje jak odporovatelnost podle zákona č. 40/1964 Sb., tak relativní neúčinnost podle zákona č. 89/2012 Sb., a že žalobce v žalobě určil, že řízení se povede o relativní neúčinnosti, a soudy nemohly toto rozhodnutí žalobce změnit. Má za to, že ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. se na relativní neúčinnost neaplikuje, neboť mezi žalobcem a žalovaným až do 1. 1. 2014 žádný hmotněprávní poměr neexistoval, a neexistovaly tak mezi nimi žádná práva ani povinnosti, které by se řídily zákonem č. 40/1964 Sb., že pro opačný výklad chybí v zákoně č. 89/2012 Sb. výslovná opora a také by takový výklad vedl k nelogickému závěru, že by použití lhůt uvedených v ustanovení § 590 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. bylo možné až pro právní jednání, která by byla učiněna nejdříve 1. 1. 2014 [např. pětiletá lhůta stanovená v ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. by uplynula až 1. 1. 2019]. Dovolatel dále namítá, že je nutné aplikovat ustanovení § 3037 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., neboť právo žalobce na úhradu jeho pohledávek vůči dlužníkovi je právě oním hmotněprávním poměrem, na něž toto ustanovení odkazuje, a toto právo bylo porušeno tím, že dlužník se zbavoval svého majetku ve prospěch žalovaného, o čemž se žalobce dozvěděl až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a proto mu lhůta k dovolání se relativní neúčinnosti začala běžet až účinností zákona č. 89/2012 Sb. Dodává, že výklad vedoucí k aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. by vedl k neodůvodněnému zvýhodnění dlužníků a s tím souvisejícímu znevýhodnění věřitelů, pokud k tzv. „odklonění“ majetku došlo v době před 1. 1. 2014, a také by výrazně zasahoval do práva žalobce vlastnit majetek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu p