21 Cdo 5136/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5136/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2015 Spisová značka:21 Cdo 5136/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5136.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dědické řízení Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 49a obč. zák. § 461 odst. 1 obč. zák. § 461 odst. 2 obč. zák. § 482 odst. 1 obč. zák. § 482 odst. 2 obč. zák. § 175i o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 483 obč. zák. § 41b o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 229 odst. 3 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 12. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5136/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po J. Š., zemřelém dne 29. května 2013, za účasti 1) A. Š., 2) J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 975/14, a 3) M. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1608/2013, o dovolání J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014 č.j. 24 Co 96/2014-93, takto: Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po J. Š., zemřelém dne 29.5.2013, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.6.2013 č.j. 34 D 1608/2013-7. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Daniela Hofmannová, notářka v Praze 4. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23.1.2014 č.j. 34 D 1608/2013-78 určil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A. Š., činí 4.396.671,- Kč, rozhodl, jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a že "veškerý ostatní majetek" připadá "pozůstalé manželce", určil obvyklou cenu majetku a "současně" čistou hodnotu dědictví ve výši 10.852.935,50 Kč, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli sestávajícího z věcí a jiných majetkových hodnot popsaných v usnesení; současně rozhodl o odměně soudní komisařky JUDr. Daniely Hofmannové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 36.530,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit A. Š. 1.412,- Kč, J. Š. 16.220,- Kč a M. Š. 18.898,- Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zůstavitel zemřel "se zanecháním závěti ve formě notářského zápisu ze dne 6.6.2005", jíž ustanovil dědici svého "nemovitého majetku v k.ú. Ž." syna M. Š. a svého "nemovitého majetku v k.ú. M. V. vyjma domu s pozemky parc. č. 106/1, 106/2" syna J. Š., že o ostatním majetku závětí "nepořídil", a že tedy jsou v úvahu přicházejícími dědici manželka A. Š. a synové J. Š. a M. Š., kteří dědictví neodmítli a kteří uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, již soud schválil, neboť "neodporuje zákonu ani dobrým mravům". K odvolání J. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2014 č.j. 24 Co 96/2014-93 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o určení obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A. Š., o tom, jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a "pozůstalé manželce", a o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku a čisté hodnoty dědictví, které zůstaly odvoláním "nedotčeny") a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že k uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví "došlo při jednání před soudní komisařkou dne 17.12.2013", při němž bylo na počátku "konstatováno", že zůstavitel formou notářského zápisu ze dne 6.6.2005 "sepsal závěť, v níž ustanovil své syny J. a M. Š. dědici svého nemovitého majetku", a že dědici dohodu o vypořádání dědictví "stvrdili svými podpisy", a dovodil, že J. Š. byl "v okamžiku, kdy podepisoval předmětnou dohodu o vypořádání dědictví, seznámen" se skutečností, že zůstavitel pořídil o svém nemovitém majetku závěť; dědic J. Š. "měl možnost nahlédnout" do dědického spisu, kde je závěť zůstavitele "ze dne 6.6.2013" (správně jde o závěť zůstavitele ze dne 6.6.2005) založena, a "seznámit se" tak s jejím obsahem. Odvolací soud poukázal na to, že "neznalost zákona dědice neomlouvá", že poučení dědiců ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu "jde nad rámec věci", že dohodu o vypořádání dědictví musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo, přičemž "není významná" okolnost, jaký dědický titul jim svědčí, a že úkolem soudu je "jen posoudit", zda obsah uzavřené dohody není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že dohoda uvedená v usnesení soudu prvního stupně "souhlasí" s dohodou uzavřenou při jednání před soudní komisařkou dne 17.12.2013, že dohoda "neodporuje" zákonu ani dobrým mravům a soud "je vázán vůlí stran" vyjádřenou v textu dohody a "nemůže svévolně měnit" její znění, a že ani J. Š. se "nemůže jednostranně domáhat změny" dohody o vypořádání dědictví. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání. Namítá, že před uzavřením dědické dohody "nebyl řádně seznámen" jednak s tím, že zůstavitel zanechal závěť, jednak s obsahem závěti, a že mu proto ani "nebyla dána možnost vyjádřit se", zda závěť uznává či nikoliv; protože jednání u soudní komisařky probíhalo stejně, jako kdyby zůstavitel závěť nezanechal a kdyby v úvahu přicházelo pouze dědění ze zákona, dovolatel při uzavření dohody o vypořádání dědictví "vycházel ze svého postavení zákonného dědice zůstavitele". Odvolacímu soudu proto vytýká, že se nezabýval otázkou "neplatnosti" právního úkonu (uzavření dohody) pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku, když dovolatel "nevěděl" o závěti a tato jeho "nevědomost jej vedla k uzavření dohody o vypořádání dědictví, kterou by jinak (při vědomosti o závěti) neuzavíral", neboť pro něj závěť byla "výhodnější" a také by chtěl "z úcty k zůstaviteli závěť respektovat". J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda je předpokladem pro schválení dohody o vypořádání dědictví soudem to, že účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých dědických práv (svých dědických podílů), a zda může být dohoda o vypořádání dědictví neplatným právním úkonem podle ustanovení § 49a občanského zákoníku. Protože posouzení těchto otázek hmotného a procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání J. Š. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání