21 Cdo 5306/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5306/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 8. 2015 Spisová značka:21 Cdo 5306/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5306.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovní úraz Pracovní cesta Pracovní doba Povinnosti zaměstnanců Náhrada škody zaměstnavatelem Náhrada za ztrátu na výdělku Bezpečnost a ochrana zdraví při práci Dotčené předpisy:§ 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 380 odst. 1 a 3 předpisu č. 262/2006Sb. § 387 předpisu č. 262/2006Sb. § 4 písm. a) předpisu č. 361/2000Sb. § 90 předpisu č. 262/2006Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5306/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 61/11, proti žalované UNIS, a.s. se sídlem v Brně, Jundrovská č. 1035/33, IČO 005 32 304, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 616/4, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 471 16 617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 180/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2014, č. j. 15 Co 186/2013-194, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku vzniklé v období od října 2009 do února 2010 částku 84.936,- Kč, na náhradě za bolest 15.600,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 36.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15.10.2009 v „pozdních odpoledních hodinách“ byl vyslán na pracovní cestu do P., přičemž se žalovaným bylo dohodnuto, že přespí u své rodiny v K. H. u B. a žalovaná tak nebude muset hradit ubytování. Při návratu do B. dne 16.10.2009 přibližně v 6.20 hod. utrpěl při dopravní nehodě zranění, které je třeba považovat za pracovní úraz, neboť k němu došlo v průběhu dvoudenní pracovní cesty, tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Žalovaná uvedla, že nedala souhlas s přenocováním žalobce v průběhu pracovní cesty, která byla podle jejího názoru ukončena již 15.10.2009 v K. H. Cestu z K. H. do B. je třeba podle názoru žalované považovat za cestu do zaměstnání. Zranění žalobce proto nebylo pracovním úrazem, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.2.2013 č.j. 15 C 180/2011-158 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 40.297,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miloše Procházky a že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že za situace, kdy v cestovním příkaze nebylo uvedeno, že žalovaná povolila žalobci přespat v K. H., a kdy žalobce ukončil pracovní úkoly dne 15.10.2009, nelze považovat úraz, který utrpěl žalobce při dopravní nehodě na cestě do zaměstnání dne 16.10.2009, za úraz pracovní. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.3.2014 č.j. 15 Co 186/2013-194 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Pro posouzení nároku žalobce, zejména, zda úraz žalobce lze považovat za úraz pracovní, vycházel ze zjištění, že žalobce podle cestovního příkazu, jímž mu byla nařizována pracovní cesta ve dnech 15.10.2009 – 16.10.2009, odjel na pracovní cestu okolo 16.30 hod., po příjezdu okolo 20.00 hod. plnil pracovní úkol do 22.00 hod, a poté „s ohledem na délku pracovní doby a únavu“ odjel do K. H. u B., kde přespal u příbuzných. Následujícího dne, na dálnici ve směru na B. došlo v 6.20 hod. ráno k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl úraz. I když se žalobci nepodařilo prokázat, že měl výslovný souhlas nadřízeného k přespání na pracovní cestě, lze mít s ohledem na ustanovení § 90 odst. 1, 2 zák. práce o nepřetržitém odpočinku mezi dvěma směnami za to, že přespání žalobce v K. H. nevedlo k přerušení služební cesty a další jízdu žalobce tedy nelze považovat pouze za cestu do zaměstnání. Odvolací soud zdůraznil, že průběh pracovní cesty se od svého počátku do návratu dělí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Žalobce pracoval dne 15.10.2009 na celé dopolední směně, poté pokračoval v plnění úkolů na služební cestě do P., a měl tedy právo na nepřetržitý odpočinek; je nerozhodné, kde tento nepřetržitý odpočinek čerpal, zda si odpočinek obstaral v některém z ubytovacích zařízení nebo přespal u příbuzných v okolí P. Návrat žalobce ze služební cesty do sídla zaměstnavatele v ranních hodinách dne 16.10.2009 je proto třeba považovat za úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, kdy žalobce po čerpání odpočinku pokračuje v pracovní cestě. Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy se dopravní nehoda stala „na přímé cestě mezi P. a B.“, došlo k úrazu žalobce v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů a je třeba jej posuzovat jako úraz pracovní. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že sama skutečnost, že směna přesáhne zákonem stanovený maximální počet odpracovaných hodin, nedává zaměstnanci možnost svévolně ukončit danou směnu a čerpat odpočinek. Pokud žalovaný svým příkazem k vykonání pracovní cesty porušil ustanovení § 90 odst. 1 a 2 zák. práce, žalobce byl oprávněn o této skutečnosti informovat příslušný inspektorát práce, který mohl za toto jednání uložit žalovanému pokutu. Žalobce však nebyl oprávněn čerpat nepřetržitý odpočinek v průběhu pracovní cesty bez svolení žalované. Podle názoru žalované žalobce neoprávněným přerušením pracovní cesty svoji pracovní cestu ukončil jako celek, „a na tuto nelze následně navázat“. Jestliže by žalobce svoji pracovní cestu neoprávněně neskončil, probíhala by za zcela jiných podmínek (povětrnostních i z hlediska provozu na komunikaci). Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že zaměstnanec si není oprávněn zajistit ubytování na pracovní cestě libovolně, bez ohledu na cíl pracovní cesty, v daném případě „44,6 km daleko od cíle jeho pracovní cesty, zcela mimo trasu jeho pracovní cesty“. Při úvaze, zda je dána věcná, místní i časová souvislost úrazu žalobce s jeho pracovní cestou, přesto, že se žalobce odchýlil od pokynu žalovaného, „není možné chránit pouze práva zaměstnanců, ale je nutné chránit i práva zaměstnavatelů“; svévolné porušování příkazů zaměstnavatele k právům zaměstnanců nepatří. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 237 o.s.ř. dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jaký vliv má na posouzení přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů skutečnost, že k poškození zdraví zaměstnance došlo poté, co bez výslovného souhlasu zaměstnavatele přerušil pracovní cestu z důvodu čerpání odpočinku mezi dvěma směnami), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody způsobené poškozením zdraví z dopravní nehody ze dne 16.10.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.10.2009, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve