Z rozhodnutí: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 2. 1980, naposledy jako horník. Dopisem ze dne 14. 11. 1995 mu žalovaná oznámila, že jeho pracovní poměr dne 15. 11. 1995 "v souladu s aplikací § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončil", neboť mu rozhodnutím Oddělení …
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 2. 1980, naposledy jako horník. Dopisem ze dne 14. 11. 1995 mu žalovaná oznámila, že jeho pracovní poměr dne 15. 11. 1995 "v souladu s aplikací § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončil", neboť mu rozhodnutím Oddělení cizinecké policie a pasové služby K. ze dne 9. 8. 1995 byla zamítnuta žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v České republice. Žalobci však nebyl vykonatelným rozhodnutím odňat pobyt na území České republiky a navíc, podle článku 4 Správní dohody mezi Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky a Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky ke Smlouvě mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů, občané států smluvních stran mají při vzájemném zaměstnávání právo na pobyt po dobu zaměstnání.
O k r e s n í s o u d v Karviné rozsudkem ze dne 7. 5. 1997 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů se sice pro zaměstnávání občanů na základě této smlouvy nevyžaduje pro občany smluvních států povolení k zaměstnání jako je tomu u ostatních cizinců, že však u žalobce nastala "zvláštní situace". Pracoval totiž u žalované již řadu let a po rozdělení Československé federace se stal cizincem v České republice ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. Aby mohl být nadále zaměstnán v České republice, musel mít povolení k pobytu po dobu zaměstnání. Žádost žalobce o takové povolení však byla zamítnuta, neboť nebyla doložena řádnými doklady. Rozhodnutí o tom mu bylo doručeno veřejnou vyhláškou podle ustanovení "§ 26 odst. 1 zákona č. 71/1964 Sb." (správně zákona č. 71/1967 Sb.), neboť se mu nepodařilo doručit na adresu v České republice. Ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce vyložil soud prvního stupně tak, že pojem "odnětí povolení k pobytu" použitý v tomto ustanovení je možno "podřadit pod pojem vykonatelné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k pobytu po dobu zaměstnání či vykonatelné rozhodnutí o zániku povolení k pobytu po dobu zaměstnání". Kdyby tomu tak nebylo, bylo by podle soudu prvního stupně toto ustanovení v zákoníku práce zbytečné a nebylo by ho možno použít. Ke skončení pracovního poměru žalobce u žalované proto došlo ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce dnem 22. 9. 1995, tedy dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o povolení k pobytu po dobu zaměstnání. Oznámení a určení data skončení ze strany žalované nepovažoval za právně relevantní, ale pouze deklarující již skončený pracovní poměr.
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 1997 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1684 Kč a před odvolacím soudem 1000 Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že s přihlédnutím k článku 26 Listiny základních práv a svobod a k článku 10 Ústavy má Smlouva o vzájemném zaměstnávání občanů mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (dále též jen "Smlouva") přednost před zákonem České republiky. Proto podle odvolacího soudu pro posouzení věci nebyl podstatný postup či výsledek správního řízení, vedeného k žádosti žalobce o povolení pobytu na území České republiky. Podle článku 2 odst. 2 Smlouvy se k zaměstnání občana Slovenské republiky u zaměstnavatele na území České republiky povolení k zaměstnání nevyžaduje a podle článku 3 Smlouvy je občanům smluvních států při vzájemném zaměstnávání právo pobytu po dobu zaměstnání zaručeno. Stanoví-li Smlouva při vzájemném zaměstnávání občanům smluvních států právo pobytu po dobu zaměstnání, je vyloučeno, aby pracovní poměr mohl skončit podle ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce dnem, kdy má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu. O správnosti takového výkladu svědčí podle odvolacího soudu i ustanovení článku 4 Správního ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky včetně jeho změn. Protože žalobci po dobu zaměstnání svědčilo právo pobytu na území České republiky, "formální povolení k pobytu" bylo nezbytné udělit toliko na základě potvrzení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání a udělení povolení k pobytu nebylo možno podmiňovat předložením dalších (jiných) dokladů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení článku 4 Správního ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky ke Smlouvě (dále též jen " Správní ujednání") ve znění ujednání ze dne 8. 1. 1993. Právní síla zmíněného Správního ujednání vychází podle dovolatelky ze zmocnění uvedeného v článku 9 Smlouvy; vychází tedy z mezinárodní smlouvy a je i nositelem její právní síly, z čehož plyne nutnost považovat ustanovení Správního ujednání za závazná i v posuzovaném sporu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci svědčí právo pobytu automaticky ze smlouvy a že povolení k pobytu nelze podmiňovat předložením dalších jiných dokladů. Argumentuje zároveň metodickými pokyny č. 4/94 platnými ode dne 1. 1. 1994 a č. 8/95 platnými od 1. 7. 1995, které vydalo "MPSV ČR". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl na základě spisového materiálu shromážděného již v řízení před soudem prvního stupně a na základě doplnění dokazování, které sám provedl. Skutečnosti, které uvádí žalovaná v dovolání, jsou - podle žalobce - jen opakováním toho, co uvedla již před soudem prvního stupně, a se všemi námitkami, které byly významné pro rozhodnutí odvolacího soudu, se odvolací soud vypořádal.
N e j v y š š í s o u d České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout.
Z o d ů v o d n ě n í :
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobce, který je občanem Slovenské republiky, byl v pracovním poměru u žalované (jejího právního předchůdce) od 3. 3. 1980. Rozhodnutím Oddělení cizinecké policie a pasové služby K. ze dne 9. 8. 1995 byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 20. 1. 1997. Dopisem ze dne 14. 11. 1995 žalovaná žalobci oznámila, že jeho pracovní poměr dne 15. 11. 1995 "v souladu s aplikací § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončil", neboť mu Oddělením cizinecké policie a pasové služby Karviná ze dne 9. 8. 1995 bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v České republice.
Podle ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu.
Právní úpravu pobytu cizinců (tj. osob, které nejsou občany České republiky) na území České republiky obsahoval v době, v níž měl podle názoru žalované ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončit pracovní poměr mezi účastníky, zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky (tento zákon byl transformován do Českého právního řádu - srov. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.), ve znění zákona č. 190/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky. Uvedený zákon - jak je zřejmé z jeho znění - institut "odnětí povolení k pobytu" neupravuje a nepředpokládá, že by mohlo být "rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu" vůbec vydáno.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce nemá výslovnou oporu ve znění platné právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky, je za shora vylíčeného skutkového stavu pro rozhodnutí tohoto sporu především významné, jak lze vyložit obsah v ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce použitého pojmu