21 Cdo 914/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 914/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 12. 2002 Spisová značka:21 Cdo 914/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.914.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 33 předpisu č. 76/1959Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 177/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 914/2002-80 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. I. S., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v P., o 39.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 126/95, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001 č.j. 19 Co 521/2001-66, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila „ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) a § 33a odst. 1 písm. a) zák. č. 76/1959 Sb.“ odchodné ve výši 12.469,- Kč a výsluhový příspěvek ve výši 39.900,- Kč „včetně příslušného úroku z prodlení“. Žalobu odůvodnil tím, že ačkoli po propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání a přeložení do zálohy dne 1.1.1994 splnil podmínky pro vznik nároku na požadované peněžité dávky, bylo mu rozhodnutím Velitelství 2. armádního sboru ze dne 24.6.1994 přiznáno odchodné pouze ve výši ¼ měsíčního platu a jeho žádost o přiznání výsluhového příspěvku byla rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 24.5.1994 (které neúspěšně napadl odvoláním) zcela zamítnuta s odůvodněním, že jeho služební poměr nebyl ukončen z důvodů uvedených v ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., ale podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. 11 C 126/95, 11 C 100/2000-47 vyloučil žalobu o zaplacení odchodného ve výši 12.469,- Kč s příslušenstvím k samostatnému projednání a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že „po právní moci bude věc postoupena náčelníku Generálního štábu Armády ČR“) usnesením ze dne 22.8.2001 č.j. 11 C 126/95-53 řízení o povinnosti žalované zaplatit žalobci výsluhový příspěvek ve výši 39.900,- Kč zastavil a vyslovil, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena „ČR - Ministerstvu obrany - Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení“. Soud prvního stupně dovodil, že o nároku žalobce na výsluhový příspěvek soud nemá pravomoc rozhodovat. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2001 č.j. 19 Co 521/2001-66 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pravomoc přiznávat a vyplácet výsluhový příspěvek svěřuje zákon č. 76/1959 Sb. Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení; odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu pak posuzuje Ministerstvo obrany a teprve proti rozhodnutí tohoto odvolacího orgánu lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud. V daném případě však žalobce tento zákonem předvídaný způsob rozhodování uvedených orgánů nenamítá, a proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že ustanovení § 33c odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., které stanovilo výlučnou rozhodovací pravomoc Vojenského úřadu sociálního zabezpečení a Ministerstva obrany, „nebylo slučitelné“ s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Mezi tato občanská práva - jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva - lze zařadit i právo na dávky sociálního zabezpečení, mezi něž (jako součást systému dávek sociálního charakteru) patří i výsluhový příspěvek. Jedná-li se tedy o spor týkající se práva nebo závazku občanské povahy, je výše uvedeným článkem zaručeno právo, aby o takovém sporu rozhodl soud, kterým je však - jak dovolatel zdůraznil - „míněn pouze soud, jenž věc posuzuje v plné jurisdikci“, což však řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté občanského soudního řádu, na které odkázal odvolací soud, nepředstavuje. Podle platné právní úpravy rozhoduje v plné jurisdikci pouze nalézací soud, proto zastavení řízení a postoupení věci správnímu orgánu k rozhodnutí o občanském právu by podle názoru dovolatele „ve svých důsledcích vedlo k denegatio iustitiae“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 21.3.1995 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), v souvislosti se svým přeložením do zálohy rozkazem ministra obrany ČR č. 274 ze dne 31.12.1993, kromě jiného nárok na zaplacení výsluhového příspěvku podle ustanovení § 33 zákona č. 76/1959 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) ve výši 39.900,- Kč. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemíní podávat ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. žalobu nebo opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Praze ze dne 24.5.1994 č.j. 24879611 (jímž byla jeho žádost o přiznání výsluhového příspěvku zamítnuta), resp. rozhodnutí ředitele odboru zabezpečení osob Ministerstva obrany ČR ze dne 7.7.1994 č.j. 34/21-875-45/2 (jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedenému rozhodnutí), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Výsluhový příspěvek je peněžitou dávkou, která náležela vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru za podmínek stanovených v ustanovení § 33 zákona č. 76/1959 Sb. ve znění účinném od 13. května 1992, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon