21 Cdo 920/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 920/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 6. 2011 Spisová značka:21 Cdo 920/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.920.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 920/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. D., zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 24, proti žalované České televizi se sídlem v Praze 4 - Kavčí Hory, IČO 00027383, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 133/2002 a 15 C 89/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2009 č.j. 68 Co 598/2008-242, takto : Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná sdělila dopisem ze dne 22.1.2002 žalobci a dopisem ze dne 28.1.2002 F. R., že jim dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v obou případech v tom, že „opatřením ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002 bylo s účinností od 1.5.2002 zrušeno místo řidiče“, které žalobci v dopravním provozu zastávali, a proto, vzhledem k tomu, že nikdo z nich „žádné z nabízených volných míst do 21.1.2002 (resp. F. R. do 25.1.2002) nepřijal“, stali se pro Českou televizi nadbytečnými. Žalobce a F. R. se samostatně podanými žalobami domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby zdůvodnili zejména tím, že žalovaná má možnost je dále zaměstnávat, neboť ještě v průběhu výpovědní doby jim nabízela, aby i nadále pro ni pracovali jako řidiči „za použití vozidel žalované“, avšak jako osoby samostatně výdělečně činné. Podle názoru žalobců „toto jednání zaměstnavatele je klasickým zneužitím zákona“ a porušením nejen zákoníku práce, ale i ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, neboť právnická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomuto účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co věc žalobce a F. R. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.6.2003 č.j. 15 C 133/2002-55 žalobu žalobce a žalobu F. R. zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalované nelze vytýkat porušení ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. V daném případě je totiž předmětem činnosti žalované především provozování televizního a rozhlasového vysílání (kromě doplňkových aktivit, na které má živnostenské oprávnění, a které v tomto sporu nejsou podstatné), a doprava tedy nepatří do předmětu její činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně sice „je pravdou, že pořady se často natáčejí v exteriérech a věci a osoby je třeba tam dopravit“, avšak „doprava přímo nesouvisí s výrobou takového pořadu“. K odvolání žalobce a F. R. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.11.2003 č.j. 11 Co 353/2003-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který podle jeho názoru „správně vycházel ze zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a ze zapsaného předmětu podnikání žalované“, a dospěl ke správnému závěru o tom, že „v případě žalované nelze usuzovat na její povinnost zaměstnávat řidiče v pracovním poměru“. O nadbytečnost zaměstnance se totiž jedná v případě, že zaměstnavatel nadále nepotřebuje práce konané zaměstnancem buď vůbec, nebo alespoň v původním rozsahu nebo náplni. „V daném případě žalovaná usoudila, že nepotřebuje určitý počet řidičů, což se promítlo v uvedené organizační změně. Žalovaná usoudila, že jí postačí zaměstnávat řidiče pracemi podle konkrétní potřeby na základě smlouvy“. Podle názoru odvolacího soudu „je pak než logické, že se jedná o stejnou činnost jako v pracovním poměru (řidič), nicméně z hlediska obsahu a rozsahu práv a povinností na straně účastníků o činnost odlišnou“. K dovolání žalobce a F. R. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že z hlediska povinnosti zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle zákoníku práce je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí přímo se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku (stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem činnosti zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto činnosti zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o činnost svou povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná. Vzhledem k uvedenému bylo tudíž na žalované, jejímž (zákonem stanoveným) předmětem činnosti je „poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů na území České republiky“, zda bude zajišťovat dopravu prostřednictvím svých zaměstnanců nebo bude využívat služeb v oblasti silniční motorové dopravy, poskytovaných kupř. jako koncesovaná živnost na základě zákona č. 455/1991 Sb. Protože však žalovaná netvrdila, že začala využívat služeb řidičů na základě koncesované živnosti v oblasti silniční motorové dopravy, zabýval se dovolací soud povahou „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, která byla u žalované od 1.5.2002 právním podkladem pro zajištění dopravní obsluhy řidiči „externisty“, a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu, kdy z obsahu spisu nevyplývají (a žalovaná jejich existenci ani netvrdí) předpoklady, jimiž je charakterizován „podnikatelský“ vztah a kdy se „zhotovitelé“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) zavázali „provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele (žalované)“, „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno“, že se zavázali tak činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami“, neznamená to z obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce; na uvedeném závěru nic nemění, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali“, že „nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to, že práci konají“, protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem, podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolacího soudu proto „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“ představovaly simulované právní úkony (zastírající platné pracovní smlouvy) a je třeba uzavřít, že výše uvedená změna obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů není organizační změnou ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na jejímž základě by žalovaná mohla dát žalobci a F. R. platnou výpověď z pracovního poměru. Kromě toho dovolací soud shledal v rozporu se zákonem rovněž postup žalované při plnění její nabídkové povinnosti, jestliže žalobci a F. R. před dáním výpovědi předložila „nabídku volných míst v České televizi k datu 10.1.2002 (resp. k datu 16.1.2002), „ze které můžete vybírat nové pracovní zařazení odpovídající Vaší kvalifikaci a zdravotnímu stavu do 21.1.2002 (resp. do 25.1.2002)“, neboť – jak dovolací soud zdůraznil - odkaz na seznam pracovních míst, o nichž není zřejmé, zda se ve vztahu k zaměstnanci, jemuž má být dána výpověď, jedná o práci vhodnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce a zda nabízená pracovní místa jsou v době, kdy je nabídka činěna, vůbec volná, není způsobilým úkonem ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 8.9.2006 č.j. 15 C 89/2005-159 žalobám žalobce a F. R. vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a F. R. na náhradě nákladů řízení 12.400,- Kč „na účet jejich právního zástupce“. Poté, co „soud znovu prověřil smlouvy, které žalovaná uzavřela s řidiči na základ