21 ICdo 132/2019 – Nejvyšší soud

KSOS 37 INS 31576/2014 37 ICm 218/2016 21 ICdo 132/2019-142 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. Radima Struminského se sídlem v Havířově-Podlesí, Elišky Krásnohorské č. 1305/18, jako insolvenčního správce dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, 1. máje č. 670/128, IČO 25861808, proti žalovanému ENPRAG, s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Slivenci, K Holyni č. 833/42, IČO 62743741, zastoupenému JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 218/2016 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, 1. máje č. 670/128, IČO 25861808, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 31576/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019 č. j. 37 ICm 218/2016, 14 VSOL 562/2019-118 (KSOS 37 INS 31576/2014), takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Matase, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 22. 1. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi dlužníkem VDI Meta – výrobní družstvo invalidů (dále jen „dlužník“) a žalovaným ve dnech 8. 9. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 319 646 Kč) a 13. 10. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 40 474 Kč), jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 31576/2014 neúčinnými „právními úkony“, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit uvedené částky do majetkové podstaty dlužníka. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v obou smlouvách, jimiž došlo k postoupení pohledávek z titulu nezaplacených kupních cen zboží podle kupních smluv, které dlužník uzavřel se Střední odbornou školou XY, příspěvkovou organizací (dále jen „Střední odborná škola XY“), nebyla sjednána úplata za postoupení. Ve smlouvách se sice předpokládalo budoucí započtení, avšak „zvažovaná koncepce byla zcela chybná“, neboť postupované pohledávky dlužníka vůči Střední odborné škole XY nemohly být započteny proti případným pohledávkám žalovaného za dlužníkem, protože se nejedná o vzájemné pohledávky. Žalovaný tak získal bezúplatně pohledávky za Střední odbornou školou XY, následně i plnění od Střední odborné školy XY, ale dlužník žádné plnění neobdržel. Protože obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy již dlužník byl v úpadku, a jednalo se o smlouvy, podle nichž dlužník neobdržel přiměřené protiplnění, jsou vůči věřitelům neúčinné. Žalovaný namítal, že dlužník uzavřel s žalovaným kupní smlouvy na vybavení šaten, že následně byly uzavřeny kupní smlouvy ohledně shodného předmětu koupě mezi dlužníkem a Střední odbornou školou XY, že pohledávky dlužníka vůči Střední odborné škole XY byly na žalovaného postoupeny úplatně „za cenu odpovídající jmenovité hodnotě pohledávek“, že tato cena byla uhrazena způsobem uvedeným v čl. II postupních smluv, tedy započtením pohledávek žalovaného vůči dlužníkovi z uvedených kupních smluv, a že žalovaný následně rozdíl ceny postupovaných a započítávaných pohledávek vyplatil dlužníkovi, přičemž tento rozdíl se rovná „provizi“, na kterou měl dlužník „dosáhnout“ při prodeji vybavení šaten od žalovaného Střední odborné škole XY. Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 8. 2. 2019 č. j. 37 ICm 218/2016-81 (KSOS 37 INS 31576/2014) žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 783,40 Kč a České republice – Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že insolvenční řízení s dlužníkem bylo zahájeno dne 24. 11. 2014, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015 č. j. KSOS 37 INS 31576/2014-A-33 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem, a že v době, kdy došlo k uzavření smluv o postoupení pohledávek, se dlužník již nacházel v úpadku. Dále vzal za prokázané, že žalovaný a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání 60 ks dělených šatních skříněk a 23 ks šatnových lavic (žalovaný vystupoval jako dodavatel a dlužník jako odběratel), že dlužník a Střední odborná škola XY uzavřeli také dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo totožné zboží jako v případě předchozích kupních smluv (dlužník vystupoval jako dodavatel a Střední škola XY jako odběratel), že „důvodem pro to, aby se zboží, které by mohlo být dodáno žalovaným přímo Střední odborné škole XY, dostalo do dispozice dlužníka jako odběratele od žalovaného a dodavatele Střední odborné škole XY, byla potřeba Střední odborné školy XY splnit svou povinnost vyplývající ze zákona č. 435/2004 Sb.“ formou „náhradního plnění“, že za normálních okolností by žalovaný zřejmě kupní smlouvy na dodání zboží uzavřel přímo se Střední odbornou školou XY, že dlužník po dodání zboží Střední odborné škole XY měl vůči ní pohledávku a současně měl vůči žalovanému „závazek z kupních smluv, kterými mu žalovaný zboží dodal“, že se u každé dodávky jednalo o dva samostatné obchodní vztahy – vztah žalovaného jako dodavatele a dlužníka jako odběratele a dlužníka jako dodavatele a Střední odborné školy XY jako odběratele a že smlouvami o postoupení-- pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a ze dne 13. 10. 2014 dlužník postoupil žalovanému pohledávky vůči Střední odborné škole XY ve výši 319 646 Kč a 40 474 Kč včetně příslušenství s tím, že bylo ujednáno, že předmětné pohledávky budou započteny proti pohledávkám, které má žalovaný za dlužníkem ve výši 282 124 Kč a ve výši 34 087 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že postupní smlouvy jsou bezúplatné z důvodu „absence údaje o úplatě“, neboť formulace v čl. 2 postupních smluv o započtení pohledávek, v níž žalovaný spatřuje sjednání úplaty za postoupení pohledávek, je „nesprávná, protože nelze započíst pohledávky, které nejsou vzájemné, i kdyby to bylo vůlí stran“. Protože jsou obě postupní smlouvy bezúplatnými „právními úkony“, k jejich uzavření „došlo v době, kdy byl dlužník již v úpadku“ a nebyl naplněn žádný z liberačních důvodů podle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona, soud prvního stupně uzavřel, že obě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014 jsou neúčinnými právními úkony podle § 240 insolvenčního zákona, a proto žalovanému uložil „povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z těchto neúčinných právních úkonů“. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 37 ICm 218/2016, 14 VSOL 562/2019-118 (KSOS 37 INS 31576/2014) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, „že žalovanému se povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč neukládá“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 36 932,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 364 Kč k rukám advokáta JUDr. Roberta Matase. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, mimo jiné že Střední odborná škola XY „ve snaze vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu, se dohodla s dlužníkem jako subjektem zaměstnávajícím postižené osoby na dodání zboží, které dlužník sám nevyráběl, ale objednal je u žalovaného, namísto toho, aby si toto zboží objednala přímo u žalovaného“, že „všem zúčastněným stranám byl důvod tohoto dohodnutého způsobu postupu zřejmý“, že „dlužník poskytoval tzv. ‚náhradní plnění‘ různým subjektům opakovaně“ a že „dlužník za tuto činnost obdržel dohodnutou provizi“. Odvolací soud dovodil, že „uzavřením dvou na sebe navazujících kupních smluv“ mezi žalovaným a dlužníkem a dlužníkem a Střední odboru školou XY došlo k obcházení smyslu a účelu zákona, konkrétně § 81 zákona o zaměstnanosti, „neboť zboží nebylo vyrobeno chráněnými osobami“, a že jsou proto kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem a mezi dlužníkem a Střední odbornou školou XY absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Uzavřel, že „v důsledku neplatnosti kupních smluv jsou pro počáteční nemožnost plnění (…) neplatné také obě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, neboť jimi měl být postupován právně neexistující nárok.“ Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel má za to, že otázka „posouzení platnosti smluv o postoupení pohledávek“ uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným ve dnech 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014 „a tomu předcházejících kupních smluv mezi žalovaným a dlužníkem a následn