22 Cdo 1009/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1009/2025-554 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. S. a b) J. V., zastoupených JUDr. Hanou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Černošicích, Topolská 2209, proti žalovaným 1) M. P. a 2) J. P., zastoupeným JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 644/35, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 51/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 28 Co 143/2024 507, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 14 962 Kč a žalovanému b) náklady dovolacího řízení ve výši 12 024 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Šonkové, advokátky se sídlem v Černošicích, Topolská 2209. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 13 C 51/2022-389, rozhodl tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to tak, že žalobkyni a) připadne podíl ve výši id. 1/3 a žalobci b) podíl ve výši id. 2/3 (výrok II). Žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši 1 166 667 Kč, a to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 28 Co 143/2024 507, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalobce b) je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně přiměřenou náhradu ve výši 1 260 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výrocích I a II rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) zdůvodnili tak, že se odvolací soud při posouzení několika právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejprve předložili k dovolacímu přezkumu otázku, zda brání skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje a stavebními úpravami by mohly vzniknout, rozdělení společné věci. Při posouzení této otázky odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016. Jako druhou položili dovolatelé otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy, když žalobci zahájí řízení o zrušení spoluvlastnictví, i když jim žalovaní před zahájením řízení nabízeli odkup jejich spoluvlastnického podílu za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Při jejím řešení odvolacím soudem shledali odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016. Následně uvedli další otázku, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří chtějí nemovitost prodat, nebo ti, kteří ji chtějí užívat. V souvislosti s ní odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015. Jako poslední předložili dovolacímu soudu k přezkumu otázku, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří ji chtějí přenechat rodinnému příbuznému či kteří plánují její užívání až v budoucnu, nebo spoluvlastníci, kteří budou nemovitosti využívat hned a osobně. Napadené rozhodnutí v této otázce považovali za odchylné od řešení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007. Závěrem proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobci k dovolání uvedli, že, dovolání žalovaných není podle jejich názoru přípustné, protože se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil, naopak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soud posuzoval více kritérií při rozhodování o tom, komu přikáže nemovitosti do vlastnictví, a na základě provedeného dokazování přikázal nemovité věci do spoluvlastnictví žalobců. Rozhodnutí považují za věcně i právně správné. Proto navrhovali dovolání odmítnout, případně zamítnout. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelé nejprve předložili dovolacímu soudu otázku, zda brání skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje a stavebními úpravami by mohly vzniknout, rozdělení společné věci. Při posouzení této otázky odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016. 9. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není primárně založeno na posouzení, zda brání rozdělení společné věci skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje. První otázka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. 10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.). 11. V projednávaném případě oba nalézací soudy dospěly k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem případu nepřipadá v úvahu ani rozdělení věci, ani transformace spoluvlastnictví na spoluvlastnictví bytové (viz body 36 až 38 napadeného rozhodnutí, 73 až 74 rozhodnutí soudu prvního stupně). Zvážily zejména dispozice domu, vztahy mezi spoluvlastníky, které jsou natolik konfliktní, že v dané situaci není žádoucí, aby společně sdíleli jeden dům. S ohledem na účelnost využití nemovitostí také poukázaly na to, že by se nejednalo ani o optimální řešení bytové situace žalovaných pro jejich sedmičlennou rodinu. S rozdělením na dvě bytové jednotky tak, že jedna by připadla žalovaným a druhá společně žalobcům, žalobci nesouhlasili. 12. Těmto závěrům pak dovolání ostatně nijak neoponuje, neboť ve vztahu k rozdělení na bytové jednotky se omezuje pouze na prezentaci stanoviska, že dům je možné rozdělit na tři jednotky. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, potud, že se odvolací soud „nezabýval tím, jak náročné by bylo v 1. NP předmětného rodinného domu vybudovat samostatnou jednotku a návrh dovolatelů odmítl pouze s paušálním konstatováním, že by vybudování jednotky bylo stavebně i technicky náročné“. Tak tomu však v dané věci nebylo. 13. Odvolací soud v této souvislosti vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, jehož určující závěr spočíval v tom, že pokud je v domě pouze jeden byt, nelze uvažovat o dělení na dvě bytové jednotky, jestliže by musela druhá bytová jednotka teprve vzniknout. Tento stěžejní závěr promítl do poměrů dané věci ve směru, že pokud jsou v domě dva byty, nepřichází do úvahy dělení na tři bytové jednotky, protože „by bylo nutné tři jednotky teprve vy