22 Cdo 1057/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1057/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1057/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1057.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 333 předpisu č. 141/1950 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1057/2022-463 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované OGREA, spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Třebízského 342/8, IČO: 25205838, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 13 C 37/2015-394, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jako vlastník pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „hotel XY“), pozemku parc. č. XY (zahrada) a pozemku parc. č. XY (zahrada), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (dále také „panující pozemky“), je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (dále jen „služebný pozemek“) – (výrok I). Dále povolil právo nezbytné cesty přes služebný pozemek v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem, jako služebnost, ve prospěch žalobkyně, jako vlastníka panujících pozemků, a to za jednorázovou úplatu ve výši 37 800 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a že „přílohou tohoto rozsudku je geometrický plán V. K. č. 1995-22/2014 ze dne 18. 11. 2015“ (výrok IV). Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že počátkem 20. století byly vybudovány hotely XY a XY – stavba, která je součástí služebného pozemku. Tehdejší vlastníci obou hotelů uzavřeli v roce 1920 kupní smlouvu s paní G., kterou jí prodali hotel XY. Současně společně ujednali právo vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu hotelu XY přes existující vjezd mezi hotely. V roce 1952 došlo ke znárodnění pozemku parc. č. st. XY včetně hotelu XY, pozemku parc. č. st. XY a pozemkové parcely č. XY; vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyl československý stát. U hotelu XY, resp. služebného pozemku, bylo vlastnictví pro československý stát zapsáno ke dni 12. 5. 1958. Hotel XY byl pak v roce 1963 převeden do vlastnictví České katolické charity, následně v rámci restitučního řízení v roce 1991 převeden H. Z., která jej v roce 2008 darovala žalobkyni. Po právní stránce pak soud prvního stupně uvedl, že služebnost spočívající „v právu vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu domu č. XY přes existující vjezd na západní straně domu č. XY, tedy mezi domy č. XY a XY“ vznikla kupní smlouvou z roku 1920. Později však došlo ke splynutí vlastnického práva ke všem předmětným nemovitým věcem, a tedy i ke splynutí osoby oprávněné a osoby povinné ze služebnosti v osobě československého státu. Uzavřel, že z povahy věci došlo k zániku předmětné služebnosti, přičemž právo vjezdu a výjezdu přes služebný pozemek nebylo později žalobkyní vydrženo. Soud prvního stupně nicméně žalobkyni povolil přes služebný pozemek nezbytnou cestu. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně jako vlastnice panujících nemovitostí je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícího v právu chůze a jízdy přes část služebného pozemku, podle geometrického plánu V. K., č. 1995-22/2014, ze dne 18. 11. 2015, který je přílohou tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud učinil skutkový závěr, podle něhož služebnost založená ve prospěch nástupců nových vlastníků hotelu XY zůstala zapsaná v knihovní vložce č. XY, k jejímuž výmazu nedošlo, byť k výmazu této služebnosti došlo v knihovní vložce č. XY vztahující se k hotelu XY, a to k návrhu tehdejší organizace Revolučního odborového hnutí (dále též jen „ROH“). Uvedl, že v padesátých letech 20. století sice došlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch československého státu, avšak pro rozdílné organizační složky, a sice pro „státní zdravotní správu“ ve vztahu k hotelu XY, a jednak pro „Československé státní lázně, XY“ ve vztahu k hotelu XY. Odvolací soud dále uvedl, že v řešené věci bylo postupováno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na jehož základě Nejvyšší soud dovozuje, že kontinuita práv odpovídajících věcným břemenům je možná. Citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, který se zabýval otázkou zániku věcného břemene podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále také jen „OZ“), splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného v jedné osobě analogicky podle § 333 OZ. Poté odkázal na názor J. Spáčila (publikovaný mimo jiné v Právních rozhledech, roč. 2006, č. 3) přispívající do diskuse o možnosti obživnutí věcného břemene. Dospěl k závěru, že v řešené věci k zániku „práva nezbytné cesty“, založeného kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920, nedošlo, neboť (1) „závěr soudu prvního stupně o samotném splynutí oprávněného a povinného subjektu v jeden subjekt v osobě československého státu lze označit za sporný, pokud v zápisech v knihovních vložkách vztahujících se k jednotlivým hotelům jsou uvedeny rozdílné organizační složky státu (viz sp. zn. 22 Cdo 3864/2014)“ a také z důvodu (2) „přiléhavého názoru JUDr. Spáčila o obživnutí služebnosti, pokud tato nebyla vymazána z veřejných knih, stejně jako se ukázalo v řešené věci v zápisu v knihovní vložce č. XY vztahující se k hotelu XY, a pokud se později pozemky zase odloučí“. Uzavřel, že služebnost samotným splynutím nezanikla, ale pouze nebyla po určité období vykonávána. Nadto pak k námitce žalované, že došlo k výmazu služebnosti k návrhu ROH z knihovní vložky č. XY, odvolací soud poznamenal, že jednak ROH nebylo k podání takového návrhu věcně legitimováno, a jednak že § 111 OZ zavedlo tzv. konsensuální princip zápisů do pozemkových knih. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považovala jej za přípustné, neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávně právně posouzena v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 933/2016, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 byla podle žalované otázka tzv. obživnutí výkonu práva věcného břemene zapsaného či nezapsaného v pozemkových knihách a otázka zániku věcného břemene podle OZ splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud zcela jednoznačně přehlédl skutečnost, že služebnost byla vymazána z pozemkových knih a že tato služebnost nikdy nebyla zapsána ve vložce č. XY pro katastrální území XY. Právní předchůdkyně žalované proto neměla při nabývání nemovitosti ani tušení, že by v minulosti existovalo jakékoli věcné břemeno, neboť břemeno nebylo zapsáno ve veřejných knihách. Dovolatelka dovodila, že došlo k zániku věcného břemene splynutím. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná dovoláním rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů, přičemž právní závěry dovozené z jí prezentovaného skutkového stavu nelze považovat za důvodné ani za správné. Navrhla, aby bylo dovolání žalované jako zjevně nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a zároveň byla žalované uložena povinnost zapl