22 Cdo 1059/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1059/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1059/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1059.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Dotčené předpisy:§ 149 a § 150 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1059/2022-166 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. K., narozeného XY, a b) E. K., narozené XY, oba bytem v XY, zastoupených JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované A. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, pro určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 22/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění usnesení opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 22/2019-116, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 22/2019-116, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý ve výši 1/4, a to pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a stavby č. p. XY jako součásti pozemku parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, část obce XY, katastrální území XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-145, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 Co 132/2021-154, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: „Otec žalobců M. K. a žalovaná byli manželé. Za trvání manželství manželé shora uvedené nemovitosti nabyli koupí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“). Manželství uzavřené dne 20. 11. 1976 bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14C 396/83, který nabyl právní moci dne 21. 12. 1983. Tím došlo k zániku BSM, které bylo v řízení zahájeném žalobou žalované nepravomocně vypořádáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 8. 1986, sp. zn. 8C 156/84 tak, že shora popsané nemovitosti byly přikázány do vlastnictví M. K., otce žalobců. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání pro nesouhlas s výší vypořádacího podílu. Dne 28. 1. 1987 podepsali bývalí manželé dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na základě níž nemovité věci byly opět přikázány do vlastnictví M. K. Žaloba byla vzata zpět a řízení o vypořádání BSM bylo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 1987, č. j. 18 Co 631/86-85. Návrh na zápis změn nebyl do katastru (evidence) nemovitostí podán.“ Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně, věc hodnotil po právní stránce takto: „Za situace, při níž nebylo BSM vypořádáno ve lhůtě 3 let od rozvodu manželství dohodou bývalých manželů registrovanou bývalým státní notářstvím a vloženou do veřejného seznamu (evidence, katastr nemovitostí) ani rozhodnutím soudu (§ 149 odst. 2, 3 obč. zák.), bylo možné o vzniku vlastnického práva k druhé polovině nemovitostí ve prospěch rodiny žalobců uvažovat pouze z titulu vydržení (§ 135a odst. 1 obč. zák., později § 134 obč. zák. a následně § 1089 o. z. a § 1091 odst. 2 o. z., popř. § 1095 o. z.)“ (ke zkratkám zde uvedeným viz následující odstavec). Soud prvního stupně uvedl, že F. K. spornou nemovitost vydržel (§ 135a odst. 1, 4 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. – „obč. zák.“). Odvolací soud však vyšel z právního názoru, že jmenovaný nebyl ani oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák., ve znění po novele č. 509/1991 Sb.), ani poctivým (§ 992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“) držitelem a nemohl nemovitosti nabýt ani mimořádným vydržením (§ 1095 o. z.), neboť i k němu je třeba poctivá držba. Proto žalobu zamítl. Odvolací soud též upozornil, že ve věci byla spíše namístě žaloba na určení, že zůstavitel (otec žalobců) byl vlastníkem nemovitostí ke dni své smrti; o tuto skutečnost však zamítnutí žaloby neopřel. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci – poněkud chaotické – dovolání, jehož úroveň odpovídá způsobu dosavadního vedení sporu. Uvádějí, že „dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro rozpor s právním názorem, který dovolací soud zaujal ve věci sp. zn. 22 Cdo 1335/2016, 22 Cdo 1646/2018-184 ze dne 30. 5. 2018 ze závěrů těchto rozsudků lze přiměřeně vyjít i v této věci.“ Tento rozpor však nijak nekonkretizují, jen uvádějí, že daná věc má specifické rysy shodné s uvedenými rozhodnutími a s těmi je tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu; žádají též „individuální posouzení věci“. Odkazují i na mimořádné vydržení, aniž v této otázce specifikují přípustnost dovolání. Dále uvádějí, že „mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku společného jmění, probíhá-li soudní řízení o vypořádání společného jmění“; zde se podává z obsahu dovolání, že tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007. Poté se zabývají „zásadním právním významem napadeného rozhodnutí“, ačkoliv na takovou podmínku platná právní úprava přípustnost dovolání neváže, ani ji nezná. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.). Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III.