22 Cdo 1100/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1100/2025-899 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Kristínou Tisovou, advokátkou se sídlem v Praze, Dušní 907/10, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 2020/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 239/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-841, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 8 C 239/2018-740, určil, že ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje dům č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 2 055 963 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Co do požadavku žalobkyně na vypořádání vnosu z výlučného majetku žalobkyně do SJM ve výši 200 000 Kč a ve výši 4 475 878 Kč žalobu zamítl (výrok III). Co do požadavku žalovaného na vypořádání movitých věcí a vypořádání vnosu ve výši 350 000 Kč žalobu zamítl (výrok IV). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu (výrok VI). 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-841, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku III co do částky 1 452 392,66 Kč týkající se vnosů žalobkyně na úhradu úvěru u Komerční banky, a. s. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). V napadeném výroku II a v napadené části výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil co do částky 2 652 518,01 Kč tak, že se zamítá návrh žalobkyně na vypořádání jejího vnosu ve výši 243 910 Kč na úhradu úvěru reg. č. XY u Hypoteční banky, a. s., a dále tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 1 150 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; v napadeném výroku I a v napadené části výroku III co do částky 370 967,33 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu (výrok IV). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí záviselo z části na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako první předložila otázku, zda je možno uplatněný vnos, specifikovaný právním titulem jeho vzniku a způsobem úhrad, po zániku společného jmění manželů dále specifikovat (omezit) i konkrétní uplatněnou částkou, aniž by tato konkrétní částka nemohla být následně jednostranně po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství měněna (rozšiřována). Řešení této právní otázky v napadeném rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se tzv. pravidla tří let, například s rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a dalšími výslovně uvedenými rozhodnutími. Ačkoliv se žalobkyně domnívala, že na uvedenou právní otázku dopadá uvedená judikatura, z opatrnosti uvedla, že by se mohlo jednat i o tak specifickou otázku, že ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jako druhou uvedla otázku tzv. opomenutého důkazu ohledně jejího vnosu týkajícího se úvěru u Českomoravské hypoteční banky. Odvolacímu soudu vytkla, že aniž by provedl nebo zopakoval jakékoliv dokazování, konstatoval odchylně od soudu prvního stupně, že žalobkyně na tento společný dluh uhradila pouze 532 000 Kč. Odvolací soud naprosto opomněl, že vedle částek hrazených na jistinu dluhu na běžný hypoteční účet ve výši 532 000 Kč, hradila také úroky na tzv. přistupitelský účet ve výši 243 910 Kč. Odvolací soud vůbec nezohlednil existenci přistupitelského účtu, opomenul založený listinný důkaz – výpis z přistupitelského účtu, a proto je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu, například nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II ÚS 663/2000. Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek co do jeho výroku I a II zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Jako první předložila dovolatelka otázku, zda je možno uplatněný vnos, specifikovaný právním titulem jeho vzniku a způsobem úhrad, po zániku společného jmění manželů dále specifikovat (omezit) i konkrétní uplatněnou částkou, aniž by tato konkrétní částka nemohla být následně jednostranně po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství měněna (rozšiřována). Řešení této právní otázky v napadeném rozhodnutí považovala za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se tzv. pravidla tří let, například s rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a dalšími výslovně uvedenými rozhodnutími. Ačkoliv se žalobkyně domnívala, že na uvedenou právní otázku dopadá uvedená judikatura, z opatrnosti uvedla, že by se mohlo jednat i o tak specifickou otázku, že ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. 9. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014). Judikatorní požadavek směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství nestala předmětem vypořádání nová položka, která doposud předmětem vypořádání nebyla, nesměřuje však k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016). 10. V této souvislosti dovolací soud především konstatuje, že v této části dovolání namítá dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu ohledně tzv. pravidla tří let; na jeho aplikaci však není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud své závěry – z pohledu žalobkyně nepříznivé – nezaložil na úvaze, že by některá součást společného jmění manželů nebyla k vypořádání navržena ve lhůtě tří let od záni