22 Cdo 1183/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1183/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 6. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1183/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1183.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 724 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1183/2025-801 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti žalovanému S. Š., zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 758/23, o zrušení společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 182/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č.j. 54 Co 429, 430/2024-769, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-721, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-728, zrušil společné jmění manželů – žalobkyně M. Š., rozené M. a žalovaného S. Š. (výrok I). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 60 628 Kč (výrok II) a dále povinnost nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náklady řízení státu (výrok III), jejichž výše byla stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2024, č. j. 7 C 182/2019-731, částkou 992 Kč. 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu, své (v pořadí již třetí) rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně je ze strany žalovaného systematicky vylučována ze správy a spolurozhodování o majetku náležejícím do společného jmění manželů (dále „SJM“), není jí poskytována dostatečná informovanost o výši společných finančních prostředků a ani o jejich využívání a fakticky je v otázkách správy SJM závislá na vůli žalovaného, který o zásadních majetkových otázkách rozhoduje jednostranně a bez jejího vědomí či souhlasu. Dle názoru soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky existují dlouhodobé a hluboké neshody ohledně hospodaření se společným majetkem, že spolu již řadu let nežijí ve společné domácnosti a že probíhá řízení o rozvod manželství. Ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný s majetkem v SJM nakládá netransparentně. Příjmy z nájemného ze společné nemovitosti jí vyplácí pouze sporadicky a bez možnosti ověřit či ovlivnit jejich výši. Za podstatnou považoval soud prvního stupně i skutečnost, že žalovaný hradil dlužné výživné pro nezletilé děti ze společného účtu, na němž byly akumulovány prostředky, jež již dříve představovaly plnění výživného, což soud prvního stupně vyhodnotil jako jednání rozporné s účelem a funkcí institutu výživného a současně jako důkaz absence jakéhokoliv efektivního podílu žalobkyně na správě společného majetku. Soud prvního stupně uzavřel, že kumulace těchto okolností zakládá naplnění závažného důvodu ve smyslu § 724 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“), neboť neshody mezi manžely ohledně hospodaření s majetkem dosáhly intenzity způsobilé přivodit újmu na právech žalobkyně a brání řádnému fungování majetkového společenství. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro zrušení SJM ve smyslu § 724 odst. 2 o. z.; proto žalobě vyhověl. 3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č.j. 54 Co 429, 430/2024-769, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II). 4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. Shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a na základě provedených důkazů správně uzavřel, že mezi účastníky existují závažné a dlouhodobé neshody ohledně hospodaření se společným majetkem, které žalobkyni fakticky vylučují ze správy a spolurozhodování o majetku náležejícím do SJM. Zdůraznil, že demonstrativní výčet důvodů podle § 724 odst. 2 o. z. umožňuje zohlednit i jiné než zákonem uvedené okolnosti, pokud dosahují potřebné intenzity. Konstatoval, že žalovaný dlouhodobě rozhoduje o majetku v SJM jednostranně, bez souhlasu žalobkyně, která nemá reálný vliv na příjmy a výdaje z tohoto majetku. Námitka žalovaného, že některé dispozice spadají do doby, kdy žalobkyně působila ve společnosti XY s. r. o., podle odvolacího soudu neobstála, neboť od té doby uplynula delší doba a došlo ke změně poměrů. Odvolací soud rovněž konstatoval, že jednostranné financování rekonstrukce nemovitosti či vyvádění majetku do svěřenského fondu bez souhlasu žalobkyně představují zásadní zásahy do majetkového režimu SJM. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že jednání žalovaného naplňuje zákonný důvod pro zrušení společného jmění ve smyslu § 724 odst. 1 o. z. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu nebo otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud poskytl výklad k tomu, „jaký rozsah a intenzita zásahu do společného jmění, zejména co do hodnoty majetku nebo četnosti dispozic, mohou již představovat závažný důvod pro zrušení společného jmění manželů podle § 724 o. z.“ Dále má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky, zda může být za závažný důvod pro zrušení SJM považováno i použití prostředků ze společného účtu na úhradu výživného bez souhlasu druhého manžela, pokud se tak stane na základě vykonatelného rozhodnutí opatrovnického soudu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek soudu odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne. 6. Žalovaný v textu dovolání v obecné rovině namítá, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a vycházejí z nesprávné interpretace svědeckých výpovědí i dalších důkazů, případně z pouhých spekulací. Připomíná, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav, zejména pokud jde o rekonstrukce nemovitostí patřících do společného jmění manželů, které dle jeho tvrzení probíhaly se souhlasem obou účastníků, přičemž žalobkyně o jejich rozsahu i financování věděla. Jednalo se o dohodnutý postup všech zúčastněných, včetně dcery a jejího manžela, kteří se na rekonstrukci rovněž finančně podíleli. Zdůrazňuje, že tvrzení o vyloučení žalobkyně ze správy majetku nemají oporu v provedených důkazech, neboť žalobkyně sama neprojevovala o správu nemovitostí aktivní zájem a nenavrhovala žádná alternativní řešení. Zpochybňuje rovněž závěry soudu týkající se založení svěřenského fondu, které podle něj vycházely ze spekulací bez opory v tvrzeních a bez toho, aby byl vyzván k jejich vyvracení. Stejně tak namítá, že mu byla uložena důkazní povinnost ohledně příjmů (např. z funkce jednatele), jež neobdržel a jejich neexistenci nelze prokazovat. Rozporuje i způsob, jakým soud vyhodnotil jeho příjmy a poukazuje na to, že závěry o nepravdivosti jeho tvrzení nebyly řádně odůvodněny. Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval dřívější soudní rozhodnutí ohledně jeho podnikatelské činnosti. 7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst.