22 Cdo 1186/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1186/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1186/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1186.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dovolání (vady) Vady podání Společné jmění manželů Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 241a odst. 3 předpisu č. 99/1996 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 143 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.08.1998 do 31.12.2013 § 137 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1186/2025-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 204/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Jaroslava Delonga do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda žalobce vymezuje v dovolání řádně, v souladu s § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. I. Dosavadní průběh řízení 2. Žalobce se domáhá určení, že pozemky p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, p. č. XY, p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., vše v k. ú. XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované s tím, že každému z účastníků náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na těchto nemovitostech. Žalovaná je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002. Tuto kupní smlouvu uzavřela žalovaná jako kupující během trvání manželství žalobce a žalované (které bylo 14. 5. 2019 rozvedeno) a žalobce i žalovaná se každý podíleli na úhradě kupní smlouvy stejným dílem (žalobce použil své výlučné finanční prostředky nabyté jako dar od rodičů). S ohledem na uvedené má za to, že mu náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na těchto nemovitostech. 3. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 18 C 204/2020-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 1. 2024, č. j. 18 C 204/2020-174, zamítl ve výroku I žalobu na určení, že pozemky p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, p. č. XY, p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., vše v k. ú. XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované. Ve výrocích II a III rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, potvrdil ve výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně a změnil jej ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 29. 8. 2002 uzavřela žalovaná jako kupující kupní smlouvu, na základě které je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice shora uvedených nemovitostí. Ze žalobních tvrzení se podává, že kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků účastníků řízení. Proto nemohli účastníci řízení nabýt nemovitosti do společného jmění manželů. V této souvislosti přihlédl ke skutečnosti, že v době uzavření kupní smlouvy trvalo manželství necelé tři měsíce, a proto není ani pravděpodobné, že by účastníci řízení disponovali finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů, které by (byť částečně) mohli použít k zaplacení kupní ceny. 6. Dále vyložil, že uvedené nemovitosti nemohli nabýt účastníci řízení na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002 ani do podílového spoluvlastnictví. Zohlednil, že kupující byla pouze žalovaná (žalobce nebyl stranou kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002) a z kupní smlouvy ani z okolností jejího uzavření nevyplývá vůle účastníků řízení a smluvních stran, aby žalobce a žalovaná nabyli nemovitosti do jejich rovnodílného spoluvlastnictví. 7. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu na určení, že nemovitosti jsou v rovnodílném spoluvlastnictví žalobce a žalované. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti nejsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Má za to, že rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to „zda do podílového spoluvlastnictví účastníků patří nemovité věci, koupené za trvání jejich manželství, jestliže podle kupní smlouvy byla kupujícím žalovaná, avšak kupní cena byla zcela zaplacena z výlučných finančních prostředků každého z nich, a to jednou polovinou,“ a „zda omisivním právním jednáním žalobce, který žil v přesvědčení o vyvolání zcela jiných právních důsledků, tj. majetkového režimu manželů, je jednoznačně vyjádřena jeho vůle přenechat výlučné vlastnické právo k nemovité věci bez jakékoliv finanční náhrady.“ 9. Uvádí, že sice souhlasil s tím, aby jako kupující byla v kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2002 uvedena pouze žalovaná, ale protože smlouva byla uzavřena v době trvání manželství žalobce a žalované, měl za to, že takto nabyté nemovitosti budou společné. Žalobce byl o tomto vlastnickém režimu nemovitostí rovněž žalovanou ujištěn. Je nutné také zohlednit, že se podílel svými výlučnými finančními prostředky na úhradě ½ kupní ceny. Proto vždy považoval nemovitosti za společné. 10. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nejenže přichází žalobce o vlastnické právo k nemovitostem, ale rovněž bude muset platit žalované bezdůvodné obohacení za užívání těchto nemovitostí. 11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobce dostatečně nezdůvodnil, v čem spočívá jím tvrzená přípustnost dovolání, neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci. Podle žalované není ani rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelem formulovaných právních otázkách založeno. Pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce vymezil přípustnost dovolání řádně, je podle žalované rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl. III. Obligatorní náležitosti dovolání 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v