22 Cdo 1311/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1311/2024-368 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce T. D., zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalované M. D., zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 481/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 25 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: [1] Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení. [2] Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 43 C 481/2020-248, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 7. 2023, č. j. 43 C 481/2020-264, z vypořádávaných věcí ve společném jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce členský podíl v Bytovém družstvu Ohradní 1345, se sídlem Ohradní 1345/6, IČO: 26701561, ke kterému se váže právo nájmu bytu č. 16, nacházejícího se ve 4. NP domu č. p. XY, stojícím na parcele č. XY, k. ú. XY, v hodnotě 6 158 250 Kč, a hotovost na účtu č. XY, vedeném pro žalobce u mBank S. A., ke dni 18. 12. 2017, ve výši 25 446 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal hotovost původně uloženou na účtu č. XY, vedeném pro žalovanou u ČSOB, a. s., ke dni 18. 12. 2017, ve výši 10 219,35 Kč (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů 1 786 738,30 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V). [3] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). [4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezil dvě otázky. 1) Jako neřešenou otázku vymezil, zda se družstevní podíl v bytovém družstvu, nabytý za trvání manželství za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) z výlučných prostředků jednoho z manželů, stává součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“), či představuje výluku z nabytí do SJM. Podíl byl nabyt na základě smlouvy ze dne 20. 5. 2013, prostředky na pořízení žalobci daroval za trvání manželství jeho otec. Nadále by se podle žalobce měl uplatnit přístup, že se bude na § 143 odst. 1 obč. zák. nahlížet jako na ustanovení speciální vůči § 703 odst. 2 obč. zák. Členský podíl nabytý z výlučných prostředků některého z manželů tak nebude součástí SJM. Okolnost, že dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu uzavřeli oba účastníci, není podle žalobce zásadní. Žalobci totiž zákon v kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neumožňoval projevit vůli nabýt členský podíl do výlučného vlastnictví. 2) Vymezil otázku, zda v případě, že se družstevní podíl, který byl nabyt výhradně z výlučných prostředků jednoho z manželů, stal součástí SJM, je možno zohlednit vynaložené prostředky nejen jako vnos, ale i jako důvod disparity podílů pro výlučnou zásluhovost manžela na získání tohoto majetku. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, v němž bylo disparitní vypořádání podílů umožněno. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a odložení jeho vykonatelnosti. [5] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že první právní otázka, kterou žalobce vznáší, tedy vztah §143 odst. 1 a § 703 obč. zák., byla vyřešena Ústavním soudem v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3976/12 a IV. ÚS 2239/13, a tím byl potvrzen právní názor dovolacího soudu, který uváděl ve svých dřívějších rozhodnutích. Souhlasila s tím, že soudy neprovedly valorizaci vnosu. Sama okolnost, že byl podíl v bytovém družstvu pořízen z výlučných prostředků žalobce, pak podle jejího názoru nemůže vést k disparitě podílů pro zásluhovost. Žalobce navíc v dovolání dostatečně neozřejmil, jak by se mělo řešení otázky promítnout do jeho věci; nelze zůstat pouze u nesouhlasu. Návrh na odklad vykonatelnosti nebyl nijak odůvodněn. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. zamítnuto. [6] Žalobce v replice uvedl, že dostál zákonným požadavkům na dovolání. Dále doplnil svoji argumentaci. Otázka 1) nebyla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, řešena. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také „o. z.“) nemá ekvivalent § 705 odst. 2 obč. zák., proto je třeba věc posoudit pouze podle § 143 obč. zák. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 pak Nejvyšší soud výslovně připustil možnost využití disparity, nedojde-li k valorizaci. Vedle vnosu tak lze věc řešit i disparitou. Žalovaná bagatelizovala zásluhy žalobce na získání družstevního podílu. Dále odůvodnil návrh na odklad vykonatelnosti hrozbou výkonu rozhodnutí (exekuce). [7] Dovolání není přípustné. [8] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [9] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [10] Jako neřešenou otázku 1) žalobce vymezil, zda se družstevní podíl v bytovém družstvu, nabytý za trvání manželství za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z výlučných prostředků jednoho z manželů, stává součástí SJM. [11] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Napadené rozhodnutí je navíc s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. [12] V dané věci je nepochybné, že smlouvu o převodu členského podílu uzavřeli jako nabyvatelé oba účastníci. Podobnou otázkou se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) uvedl: „Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů, se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně ‚investující‘ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví.“ [13] Uvedený závěr, učiněný pro právní úpravu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (účinnou do 31. 7. 1998), k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudcích ze 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 785/2001, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009, či v usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1461/2006, se plně prosadí i v poměrech právní úpravy společného jmění manželů v zák