22 Cdo 1453/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1453/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53/101, proti žalovaným 1) J. S., 2) J. S., 3) P. S., 4) Z. S., všem zastoupeným Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 143/2024, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 1. 2025, č. j. 7 C 143/2024-157, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 27. 6. 2024 domáhá určení, že je výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastrálním území XY. V průběhu řízení žalovaní vznesli námitku nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Tuto námitku odůvodnili tvrzením, že není dostatečně objasněn právní vztah mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem A. Z. Argumentovali přitom obsahem samotné žaloby, v níž žalobkyně tvrdí, že část pozemku vydržela do svého výlučného vlastnictví ke dni 1. 1. 1992, a dále poukázali na kupní smlouvu ze dne 28. 11. 1984, podle níž žalobkyně nabyla vlastnické právo k ideální jedné polovině pozemku parc. č. XY do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů s A. Z. V reakci na tuto námitku žalobkyně navrhla, aby A. Z. přistoupil do řízení na straně žalovaných. 2. Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 1. 2025, č. j. 7 C 143/2024-157, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil A. Z. Usnesení obsahovalo zkrácené odůvodnění (§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“). 3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 4. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového usnesení. Konstatoval, že v případě nemeritorních rozhodnutí postačuje, aby soud prvního stupně uvedl základní důvody svého rozhodnutí, přičemž tyto byly v daném případě vyjádřeny jak skutkově, tak odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Neshledal tudíž, že by tím došlo k porušení požadavků na srozumitelnost a přezkoumatelnost rozhodnutí. Ve vztahu k námitce nedostatku podmínek pro přistoupení dalšího účastníka do řízení pak odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že v řízení o určovací žalobě není nutné, aby žalobce v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení výslovně uvedl, čeho se vůči tomuto účastníku žalobou domáhá, neboť z povahy žaloby vyplývá, že se domáhá téhož určení jako vůči dosavadním účastníkům řízení. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k dovolání 5. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též ,,dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dle jejich názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena, a sice vymezení podmínek, za nichž soud může povolit přistoupení dalšího účastníka do řízení o určovací žalobě na straně žalované. Dovolatelé ohlašují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 6. Žalovaní připomínají, že návrh žalobkyně postrádá dostatečné odůvodnění, neboť z něj není patrné, čeho se žalobkyně vůči přistoupivšímu účastníku domáhá; sama žalobkyně účast bývalého manžela, A. Z., v řízení označila za „čistě ceremoniální“. Podle dovolatelů tak nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu, a soudy proto postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména usneseními Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 542/2017 (tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), která stanoví, že přistoupení účastníka do řízení nelze připustit, není-li z návrhu zřejmé, čeho se proti němu žalobce domáhá, a jde-li zároveň o zjevně procesně neekonomický postup. 7. Dovolatelé nesouhlasí s tím, že odvolací soud bez opory v zákoně zaujal právní názor, podle něhož se požadavek na vymezení, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníkovi domáhá, neuplatní v případě určovacích žalob. Takový výklad je podle jejich názoru v rozporu nejen se zákonnou úpravou, ale i s dosavadní judikaturou. Současně vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vadu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť odvolací soud neobjasnil, z jakého důvodu v této souvislosti činí rozdíl mezi žalobami na plnění a žalobami určovacími. 8. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání žalovaných pro vady spočívající v absenci vymezení přípustnosti dovolání a nedostatku vymezení relevantní právní otázky. Uvádí, že dovolatelé neformulovali žádnou právní otázku, která by byla pro rozhodnutí určující a jejíž řešení by bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebo která by dosud nebyla vyřešena. Podle žalobkyně dovolání směřuje toliko k přezkumu skutkových okolností věci, což nezakládá jediný zákonem aprobovaný dovolací důvod. K dovoláním dotčenému rozhodnutí žalobkyně uvádí, že návrh na přistoupení A. Z. byl podán z procesní opatrnosti v reakci na námitky samotných žalovaných. Z povahy určovací žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá stejného určení jako vůči žalovaným i vůči přistoupivšímu účastníku řízení, a návrh nelze současně považovat za procesně neekonomický. Odvolací soud podle žalobkyně správně aplikoval ustálenou judikaturu a své závěry přezkoumatelně odůvodnil. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je žalující v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) povinen srozumitelně a určitě vylíčit, jakého nároku se proti přistoupivšímu účastníku do řízení domáhá i tehdy, jedná-li se o řízení o určovací žalobě (žalobě na určení vlastnického práva). Při řešení této otázky, kterou považuje Nejvyšší soud za otázku v jeho rozhodovací praxi již řešenou, se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. V intencích řešení otázky procesního práva, pro nějž shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. Důvod dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem je tak naplněn. 15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nes