22 Cdo 1569/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1569/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2007 Spisová značka:22 Cdo 1569/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1569.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1569/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. F. F., zastoupenému advokátkou, o odstranění stavby, vedené u  Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 571/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 28 Co 484/2004, 28 Co 489/2004-310,  takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení  1 200,-  Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení  k rukám JUDr. J. H.                                            O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se původně domáhala určení, že vlastníkem pozemku st. parc. č. 420/3 v obci a k. ú. L. n. L. je O. K. Žalobu odůvodnila tím, že  od roku 1971 jako vlastnice domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 (a dříve i její právní předchůdci) nerušeně užívala předmětný pozemek st. parc. č. 420/3 v domnění, že jí rovněž patří, neboť tvoří jediný vchod k jejímu domu. Teprve v roce 1984 si na pozemek st. parc. č. 420/3 začala činit nárok Ing. J. F., vlastnice domu  č.p. 498 se st. parc. č. 420/1, a podala 1. 11. 1984  žalobu, kterou  se domáhala, aby žalobkyni bylo uloženo předmětný pozemek vyklidit. Když 19. 2. 1988 zemřela, vstoupil do řízení na její místo žalovaný jako její dědic (syn). Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburku z 20. 10. 1987, č. j. 4 C 819/84-115, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze z 29. 3. 1988, č. j. 13 Co 74/88-144, zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný vlastnictví k pozemku parc. č. 420/3 nenabyl děděním po matce ani vlastnictví k němu sám nevydržel. V řízení vyšlo najevo, že vlastníkem pozemku st. parc. č. 420/3 je O. K. V dědickém řízení po Ing. J. F.  bylo sice nejprve rozhodnutím bývalého Státního notářství z 31. 5. 1988, č. j. D 364/88-16, potvrzeno, že žalovaný děděním po matce kromě domu č.p. 498 se st. parc. č. 420/1 a pozemku parc. č. 109/2 nabyl také pozemek st.  parc. č. 420/3, avšak Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze 14. 12. 1988, sp. zn. 4 Cz 69/89, uvedené rozhodnutí ohledně st. parc. č. 420/3 zrušil. Žalovaný však nadále v užívání pozemku st. parc. č. 420/3 žalobkyni brání, O. K. nemá na určení svého vlastnictví k pozemku zájem, ale přislíbil žalobkyni, že v případě  určení jeho vlastnického práva na ni pozemek převede. Posléze žalobkyně změnila žalobu tak, že se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku st. parc. č. 420/3, s tím, že vlastnické právo k němu vydržela. Soud prvního stupně rozsudkem  z 29. 5. 1996, č. j. 6 C 571/92-90, změněnou žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že v roce 1941 po obnově katastrálního operátu byla část pozemku parc. č. 109/1 přisloučena k pozemku st. parc. č. 420/1, který byl již  tehdy ve vlastnictví  Ing. J. F. Uvedený stav trval až do roku 1964, kdy byl oddělen díl A, jak byl zachycen v geometrickém plánu z roku 1962, a ten připojen do st. parc. č. 420/2. Stavební parc. č. 420/3 vznikla v roce 1980 při komplexním zakládání evidence nemovitostí, a to ve stejném geometrickém určení jako zmíněný díl A, přičemž  jako vlastnice tohoto pozemku byla opět zapsána Ing. J. F.  Část pozemku st. parc. č. 420/1 (pozdější díl A a poté pozemek st. parc. č. 420/3) začal nejprve  užívat J. R. jako průjezd  k domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2, darovaných mu jeho otcem K. R., který mu řekl, aby takto průjezd užíval. Když J. R. v roce 1969 dům č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 prodal manželům H., řekl jim, že průjezd se nachází na prodávaném pozemku. Jako svůj pozemek st. parc. č. 420/2 užívali pozemek st. parc. č. 420/3 také další jeho vlastníci manželé N. a od roku 1971 žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nevydržela vlastnické právo k pozemku st. parc. č. 420/3 podle § 135a občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb., pro nezpůsobilý předmět a podle  § 134 odst. l ObčZ, ve znění  novely zákona č. 509/1991 Sb., proto, že nebyla jeho oprávněnou držitelkou. Žaloba na vyklizení pozemku  byla proti ní podána 1. 11. 1984 a ke dni 1. 1. 1992 tak nemohla být v dobré víře, že jí pozemek patří. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, v řízení zahájeném k odvolání žalobkyně, připustil změnu  žaloby tak, „aby bylo určeno, že žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi pozemkové parcely č. 420/2 - stavební parcela, zapsané u Katastrálního úřadu N. na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území L. n. L., svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu bezplatného užívání průchodu a průjezdu po pozemkové parcele č. 420/3 o výměře 85 m2, zapsané u Katastrálního úřadu N. na listu vlastnictví č. pro katastrální území L. n. L., kteréžto právo je každý vlastník pozemkové parcely č. 420/3 povinen trpět“. Poté odvolací soud usnesením ze 17. 7. 1997, č. j.  28 Co 198/97-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem  z 29. 5. 1998, č. j. 6 C 571/92-128, změněné žalobě vyhověl. K historii vzniku pozemku st. parc. č. 420/3 ještě zjistil, že  B. R., která byla matkou Ing. J. F., uzavřela sice v roce 1936 jako kupující ústní kupní smlouvu s prodávajícími J. a R. M., jejímž předmětem byla část jejich  pozemku parc. č. 109/1, k převodu vlastnictví však nedošlo, neboť „podle § 350 OZO nebyl prodej pozemku zaknihován.“ Dospěl k závěru, že žalobkyně (i její právní předchůdci) užívali k průchodu a průjezdu ke svým nemovitostem domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 pozemek st. parc. č. 420/3 v dobré víře, že jim právo průchodu a průjezdu patří. Dobrá víra žalobkyně trvala od roku 1971 i  ke dni 1. 4. 1984, ke kterému  právo průchodu a průjezdu po pozemku st. parc. č. 420/3 ve prospěch pozemku st. parc. č. 420/2 podle § 135a odst. l a § 507a odst. 3 ObčZ, ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb., vydržela.   Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 1999, č. j. 28 Co 766/98-171, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. května 1998, č. j. 6 C 571/92-128, ve znění změněného petitu ve věci samé tak, „že žalovaný je povinen odstranit postavenou zeď na hranici mezi stavební parcelou č. 420/2 zapsanou na LV č. pro obec a k. ú. L. n. L. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. a stavební parcelou č. 420/3 zapsanou na LV č. pro obec a k. ú. L. n. L., a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech  odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, spočívající v chůzi a jízdě po pozemku st. parc. č. 420/3, nejpozději v roce 1982 (správně 1984).  Z protokolu o ohledání na místě samém, které provedl soud prvního stupně, odvolací soud  zjistil, že v roce 1993 postavil žalovaný mezi pozemkem žalobkyně st. parc. č. 420/2 a pozemkem st. parc. č. 420/3 zeď. Dále odvolací soud uvedl, že „vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně žalobního petitu, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 OSŘ ze stejných právních důvodů, t. j. že žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemenu - právo chůze a jízdy po pozemku č. 420/3, tak, že žalovanému uložil odstranit zeď, kterou postavil mezi pozemky č. 420/2 a 420/3, neboť žalovanému nesvědčí žádné právo k pozemku č. 420/3, proto nemá ani právo bránit žalobkyni v užívání pozemku postavenou zdí.“ K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 11. 2001, č. j. 22 Cdo 1344/2000-222, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Zatímco soud prvního stupně rozhodoval  o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a o žalobě, že každý vlastník služebného pozemku je povinen věcné břemeno trpět, odvolací soud rozhodoval o žalobě o odstranění zdi směřující proti žalovanému jako osobě odlišné od vlastníka služebného pozemku, zasahující do tvrzeného  práva odpovídajícího v