22 Cdo 1574/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1574/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2004 Spisová značka:22 Cdo 1574/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1574.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 150 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1574/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 47/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. 21 Co 152/2002-207, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.040,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č. j. 11 C 47/96-180, ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2002, č. j. 11 C 47/96-195, rozhodl, že „ze zaniklého BSM účastníků se přikazuje žalované hodnota členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 7 ve III. podlaží domu čp. 1547/C v B. n. L., sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství u Bytového družstva B. n. L. ve výši 590.000,- Kč“ (výrok I.), uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 333.382,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. – V.). Vyšel z toho, že účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) ohledně všech movitých věcí, které do něj patřily, a tak předmětem vypořádání zůstala jen hodnota členských práv a povinností ke shora uvedenému družstevnímu bytu a vypořádání vnosů účastníků vynaložených na jeho pořízení. Na základě smíru, uzavřeného ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 11 C 44/96, se stala výlučnou nájemkyní tohoto bytu a členkou družstva žalovaná a žalobce se zavázal vyklidit byt do 30 dnů poté, co mu žalovaná zajistí náhradní byt 1+k.k. v I. patře domu č. p. 1722 v B. n. L., jehož je společnou nájemkyní. Otázku, zda má být po zániku společných členských práv a povinností vypořádána pouze účetní zůstatková hodnota členského podílu, která činí podle zprávy družstva 25.789,- Kč, nebo obecná hodnota členských práv, stanovená znaleckým posudkem ve výši 590.000,- Kč, vyřešil soud prvního stupně – s odkazem na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 717/99 – tak, že při stanovení ceny členských práv a povinností, jež jsou ve smyslu obchodního zákoníku obchodovatelným majetkovým právem, je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možno za jejich převod v rozhodné době a místě získat. Proto vzal za základ výpočtu částky, kterou je žalovaná povinna žalobci z titulu vypořádání BSM zaplatit, znalcem stanovených 590.000,- Kč a poté, co přihlédl ke zjištěným vnosům obou účastníků, ji stanovil ve výši 333.382,- Kč. To, že žalovaná uvolnila pro žalobce byt z majetku obce, k němuž jí svědčilo právo společného nájmu s jejím nynějším manželem, jako byt náhradní a že obec následně uzavřela se žalobcem ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu, nepovažoval soud prvního stupně za podstatné, neboť žalovaná ve skutečnosti nevynaložila na zajištění náhradního bytu žádné finanční prostředky. Usnesením z 15. 5. 2002, č. j. 11 C 47/96-195, pak soud prvního stupně pouze opravil nesprávnosti, které se vyskytly v záhlaví rozsudku z 31. 1. 2002 v údajích o bydlištích účastníků. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. září 2002, č. j. 21 Co 152/2001-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Námitku, že řízení trpí procesními vadami, neshledal důvodnou, vyšel ze stejných skutkových zjištění, jako soud prvního stupně, a rovněž jeho právní závěry považoval za správné. Pokud jde o názor, že při vypořádání je třeba vycházet z obvyklé ceny, kterou lze za převod členských práv a povinností ke konkrétnímu bytu v rozhodné době a místě dosáhnout, odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 717/99 a 33 Cdo 339/98 a poznamenal, že se neztotožňuje s opačným názorem, vysloveným v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 726/2001, jímž žalovaná v odvolacím řízení argumentovala. K námitce, že soud prvního stupně při vypořádání nepřihlédl k hodnotě v podobě náhradního bytu, který pro žalobce zajistila, a tuto hodnotu nezapočítal na vypořádací částku, odvolací soud uvedl, že pouze odkazuje na své předchozí rozhodnutí (usnesení z 30. 11. 2001, č. j. 21 Co 156/2001-161, jímž byl zrušen prvý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci), v němž se již touto otázkou zabýval. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ten spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu se zabývá jednak otázkami, které jsou odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, jednak otázkami, které dovolací soud dosud neřešil. V dovolání namítla, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o tvrzené vady řízení, žalovaná poukázala na nedostatky v provádění a hodnocení důkazů s tím, že soud hodnotil jen některé důkazy a další, zejména ty, které souvisely s bytem, jenž pro žalobce jako náhradní obstarala, pominul. Tím byla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Ke stanovení ceny předmětu vypořádání pak byl ustanoven znalec z nesprávného odvětví a jestliže tento znalec sám připustil, že použil jiné metodické postupy, než jsou stanoveny zákonem, je jeho posudek nepřezkoumatelný. Přesto z něj soudy obou stupňů vycházely. Co se týče právního posouzení věci, žalovaná zpochybnila především správnost vymezení předmětu vypořádání, jehož logickým důsledkem byl vadný postup při stanovení ceny tohoto předmětu. Své námitky v tomto směru podrobně rozvedla s poukazem na odbornou literaturu a na již zmiňovaný rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 726/2001. Za nesprávné pak žalovaná považovala i posouzení věci v části týkající se poskytnutí bytové náhrady žalobci. Byt, který mu poskytla, nepochybně představuje majetkovou hodnotu. Kdyby si žalobce musel obstarat byt sám, jistě by vynaložil nemalou peněžní částku, a tak cena tohoto majetkového plnění musí být započtena na částku, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit. Jinak by totiž na straně žalobce došlo k majetkovému zvýhodnění a tedy i k porušení zásady rovnosti podílů bývalých manželů stanovené v § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“). Žalovaná navrhla, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, když se plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku i se závěry, které ve svém rozsudku přijal soud prvního stupně. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl sice potvrzen druhý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, ale dřívějším rozsudkem bylo ve věci samé rozhodnuto stejně, nemůže být dovolání přípustné podle písm. b) a v úvahu připadá pouze přípustnost podle písm. c) shora uvedeného ustanovení. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Bylo tedy třeb