Nejvyšší soud 22 Cdo 1584/2025 – Zaplacení 253 191 Kč s příslušenstvím

Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2023, č. j. 25 C 438/2018-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 253 191 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 253 191 Kč ve výši 9 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 253 191 Kč ve výši 0,50 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Soud prvního stupně uzavřel, že výše jednorázové náhrady podle § 25 odst. 9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, (dále jen „energetický zákon“) byla uplatněna včas, tj. do dvou let ode dne, kdy k omezení v obvyklém užívání nemovitostí žalobce došlo s tím, že běh lhůty k uplatnění náhrady počal dnem, kdy byly na pozemcích žalobce umístěny stavby žalované.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 14 Co 143/2024-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

S ohledem na § 25 odst. 9 energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2015 uzavřel, že žalobce měl k uplatnění svého nároku u žalované lhůtu 6 měsíců od okamžiku, kdy se o omezení v užívání pozemků dozvěděl, tedy kdy došlo ke vzniku ochranného pásma. Podle § 46 odst. 1 energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2015, ochranné pásmo vzniklo dnem nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby, tj. dnem 21. 2. 2013. Jestliže žalobce nárok na náhradu uplatnil až dopisem z 8. 10. 2018, učinil tak opožděně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to „zda právo na jednorázovou přiměřenou náhradu za omezení v obvyklém užívání nemovitosti podle § 25 odst. 9 e. z. vzniká vlastníku nemovitosti již se vznikem ochranného pásma zařízení elektrizační soustavy podle § 46 odst. 1 e. z., do kterého jeho nemovitosti spadají, anebo až v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle § 25 odst. 4 písm. e) a f) e. z., s níž bezprostředně souvisí otázka, zda pro počátek běhu lhůty k uplatnění práva na uvedenou jednorázovou přiměřenou náhradu je rozhodný vznik ochranného pásma zařízení elektrizační soustavy anebo výkon uvedených práv provozovatele distribuční soustavy“, kterou odvolací soud vyřešil nesprávně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná dovolání žalobce považuje za nedůvodné. K omezení vlastnického práva žalobce, v souladu se zákonnými ustanoveními, došlo již vznikem ochranného pásma zařízení distribuční soustavy. Jeho nárok tak prekludoval. Proto navrhuje, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné, jelikož rozhodovací praxe dovolacího soudu již poskytuje dostatečná interpretační východiska pro posouzení počátku běhu lhůty k uplatnění nároku za omezení vzniklé ochranným pásmem.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda pro počátek běhu lhůty pro uplatnění práva na přiměřenou náhradu podle § 25 odst. 9 energetického zákona za omezení v obvyklém užívání nemovitosti je rozhodný vznik ochranného pásma nebo až umístění zařízení distribuční soustavy na cizí nemovitost.

V projednávané věci je rozhodující, že žalobce požadoval (podle obsahu žaloby) po žalované zaplacení náhrady za omezení způsobené mu ochranným pásmem zasahujícím jeho pozemky ve větším rozsahu než samotné stavby distribuční soustavy a vedení žalované.

Z ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, který se sice zabývá jednorázovou náhradou za omezení užívání pozemku či stavby v ochranném pásmu vodního zdroje, avšak závěry o okamžiku počátku běhu lhůty k uplatnění nároku jsou zcela aplikovatelné i na řešenou věc) vyplývá, že lhůta pro uplatnění práva na přiměřenou náhradu podle energetického zákona za omezení v obvyklém užívání nemovitosti běží ode dne, kdy k omezení došlo.

V řešené věci bylo dne 17. 1. 2013 vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „nového vedení 2 x 110 kV V 1279, 1282 XY“ Městským úřadem XY, odborem stavebního a životního prostředí, č. j. MUCH 1839/2013/Heg, které bylo žalobci doručováno veřejnou vyhláškou a nabylo právní moci dne 21. 2. 2013. Dále Městský úřad XY, odbor stavebního a životního prostředí, dne 10. 3. 2015, č. j. MUCH/19880/2015/Šin, rozhodl o vyvlastnění v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí o umístění stavby. Žalobce byl v tomto řízení aktivní a uvedl, že nejpozději dne 7. 4. 2014 obdržel od Městského úřadu XY oznámení o výše uvedeném územním rozhodnutí a jeho právní moci. Dovolací soud pouze podotýká, že vyvlastňovací řízení, ani nároky z něj plynoucí nejsou (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 222/2022) předmětem tohoto řízení.

Podle § 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, má provozovatel distribuční soustavy právo v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení.

Podle § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, má provozovatel distribuční soustavy právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, obnovou a provozováním distribuční soustavy.

Podle § 25 odst. 4 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.

Podle § 25 odst. 9 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, vznikla-li vlastníku nebo nájemci nemovitosti v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle odstavce 3 písm. e) a f) majetková újma nebo je-li omezen v obvyklém užívání nemovitosti, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu. Právo na tuto náhradu je nutno uplatnit u provozovatele distribuční soustavy, který způsobil majetkovou újmu nebo omezení užívání nemovitosti, do 6 měsíců ode dne, kdy se o tom vlastník nebo nájemce dozvěděl.

Podle § 46 odst. 1 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, ochranným pásmem zařízení elektrizační soustavy je prostor v bezprostřední blízkosti tohoto zařízení určený k zajištění jeho spolehlivého provozu a k ochraně života, zdraví a majetku osob. Ochranné pásmo vzniká dnem nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby nebo územního souhlasu s umístěním stavby, pokud není podle stavebního zákona vyžadován ani jeden z těchto dokladů, potom dnem uvedení zařízení elektrizační soustavy do provozu.

Podle § 46 odst. 8 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, v ochranném pásmu nadzemního a podzemního vedení, výrobny elektřiny a elektrické stanice je zakázáno a) zřizovat bez souhlasu vlastníka těchto zařízení stavby či umisťovat konstrukce a jiná podobná zařízení, jakož i uskladňovat hořlavé a výbušné látky, b) provádět bez souhlasu jeho vlastníka zemní práce, c) provádět činnosti, které by mohly ohrozit spolehlivost a bezpečnost provozu těchto zařízení nebo ohrozit život, zdraví či majetek osob, d) provádět činnosti, které by znemožňovaly nebo podstatně znesnadňovaly přístup k těmto zařízením.

Podle § 46 odst. 9 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, v ochranném pásmu nadzemního vedení je zakázáno vysazovat chmelnice a nechávat růst porosty nad výšku 3 m.

Podle § 46 odst. 10 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, v ochranném pásmu podzemního vedení je zakázáno vysazovat trvalé porosty a přejíždět vedení mechanismy o celkové hmotnosti nad 6 t.

Z citovaných ustanovení energetického zákona vyplývá, že právo vlastníka nebo uživatele nemovitosti na přiměřenou jednorázovou náhradu vzniká v případě, že dojde k zásahu do jeho vlastnických práv v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle § 25 odst. 3 písm. e) nebo f) energetického zákona. Podmínkou vzniku práva na náhradu je to, že vlastníku nebo nájemci vznikla majetková újma, anebo že byl omezen v obvyklém využívání dotčené nemovitosti; primární je jednorázový charakter vzniku újmy či omezení, čemuž odpovídá i jednorázová náhrada. Šestiměsíční prekluzivní lhůta pak plynula od okamžiku, kdy se vlastník o vzniku újmy či omezení užívání nemovitosti dozvěděl – jednalo se tedy o lhůtu subjektivní, vázanou na vědomí vlastníka o existenci újmy nebo omezení.

S ohledem na obsah žaloby je zřejmé, že žalobce v projednávané věci uplatňuje nárok na náhradu za omezení v obvyklém užívání pozemků v důsledku samotné existence ochranného pásma vedení vysokého napětí 2x110 kV. Toto ochranné pásmo vzniklo v souladu s § 46 odst. 1 energetického zákona dnem nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby. Od tohoto okamžiku je žalobce taktéž omezen v obvyklém užívání pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 222/2022) konkrétně v rozsahu § 46 odst. 8 energetického zákona. Omezení vlastníka nevzniká až tehdy, kdy je fakticky nucen změnit způsob hospodaření, ale již okamžikem, kdy na jeho nemovitost začnou dopadat právní omezení vyplývající z ochranného pásma. Omezení vlastníka vyplývající z ochranného pásma není samostatným omezením nezávislým na výkonu práv provozovatele distribuční soustavy, ale zákonným následkem realizace oprávnění podle § 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona.

Žalobce se dozvěděl (počátek subjektivní lhůty) o omezení v obvyklém užívání pozemků dne 21. 2. 2013, nejpozději však dne 7. 4. 2014, a od tohoto momentu mu plynula šestiměsíční prekluzivní lhůta k uplatnění práva (§ 25 odst. 9 energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014).

Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že se žalobce o omezení v užívání pozemků v důsledku zřízení ochranného pásma dozvěděl dne 21. 2. 2013, nejpozději však dne 7. 4. 2014, a nárok u žalované uplatnil po marném uplynutí zákonné subjektivní šestiměsíční lhůty až dopisem ze dne 8. 10. 2018, a jeho právo proto zaniklo, je jeho rozhodnutí správné a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.