22 Cdo 16/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 16/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 16/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.16.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Mimořádné vydržení (o. z.) Vlastnictví Žaloba určovací Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1095 o. z. § 11 odst. 4 a 5 předpisu č. 139/2002 Sb. § 19 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 16/2026-119 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. K. a b) Z. K., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 183/33, proti žalované obci R., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Petrem Říhou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 112/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 Co 564/2025-93, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 6 070 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Říhy, advokáta se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 106, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27 11. 2024, č. j. 5 C 112/2024-68, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 10 200 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 Co 564/2025-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 13 214 Kč (výrok II). 3. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měli nabýt vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) mimořádným vydržením. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek je situován mezi pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, jejichž výlučným vlastníkem se stal v roce 1996 žalobce a) z titulu dědění po svém otci. Vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla žalovaná na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 29. 10. 2021, č. j. SPU-278207/2021/XY (dále také jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“), které nabylo právní moci ke dni 30. 11. 2021. Soudy nižších stupňů dovodily, že toto rozhodnutí má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva a vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka. Argumentovaly dále tím, že pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu - vydaným v mezích jeho pravomoci - je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a není oprávněn v řízení o určení vlastnického práva zkoumat jeho věcnou správnost. Uzavřely proto, že vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon č. 139/2002 Sb.“) žalované, na čemž nemůže nic změnit ani případné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobci ke dni 1. 11. 2016, respektive 1. 1. 2019, dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírají o ustanovení § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Vymezují v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dle jejich mínění dosud neřešenou otázku, „zda může rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, mít za následek zánik vlastnického práva třetí osoby, která nebyla účastníkem řízení a jejíž vlastnické právo (např. na základě vydržení) existovalo již před vydáním tohoto rozhodnutí- aniž by jí byla poskytnuta náhrada“. Mají za to, že v době vydání rozhodnutí pozemkového úřadu již náleželo vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobcům, kteří nejpozději k 1. 1. 2019 splnili podmínky pro jeho vydržení. Vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutím pozemkového úřadu bylo jejich vlastnické právo anulováno a nahrazeno týmž právem ve prospěch žalované. Domnívají se, že odvolací soud vyložil pojem originárního nabytí vlastnického práva v rozporu s principem „nemo plus iuris“, a fakticky tak legalizoval nucené odnětí vlastnického práva žalobců bez náhrady. Akcentují, že rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže mít za následek zánik vlastnického práva žalobců, kteří nebyli účastníky řízení vedeného před pozemkovým úřadem a kteří vlastnické právo nabyli již před vydáním daného rozhodnutí. Dále upozorňují, že v projednávané věci došlo k porušení právní jistoty žalobců, jakož i jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobců není pro jimi vymezenou právní otázku přípustné. 9. Povahou nabytí vlastnického práva na základě provedených pozemkových úprav se v minulosti již Nejvyšší soud zabýval a v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz a proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008 (toto usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uvedl: „Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva – originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§ 132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příklad