22 Cdo 1602/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1602/2025-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V., zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 119/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č.j. 11 Co 8/2025-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č.j. 11 Co 8/2025-110, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 7 C 119/2023-89, určil, že „vlastníkem“ podílu o velikosti id. 2/8 na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a podílu o velikosti id. 2/8 na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti“), je žalobkyně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 11 Co 8/2025-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou nabyla 6/8 předmětných nemovitostí, nicméně druhý spoluvlastník byl přes veškerou snahu žalobkyně nezjistitelný; ujala se tedy držby celé nemovitosti, která nutně potřebovala rekonstrukci, a dále se o ni starala. Z hlediska podmínek mimořádného vydržení odvolací soud uvedl, že žalobkyně od počátku věděla, že jí patří jen spoluvlastnický podíl; proto je třeba držbu celé nemovitosti hodnotit jako uchopenou v nepoctivém úmyslu. Na tom nic nemění, že notář měl žalobkyni ujistit, že se nejedná o žádný problém, protože neexistuje známý vlastník zbývajícího podílu a že nemovitost může užívat jako celek, ani péče žalobkyně o nemovitost a její snaha vyhledat původní spoluvlastnici, resp. její dědice. Vědomá újma, kterou by měla někomu způsobovat, nespočívá v tom, že by neznámého vlastníka zbývajících id. 2/8 omezovala v užívání předmětných nemovitostí, ale v tom, že nemovitosti užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, který kupní smlouvou získala. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Dovolatelka uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek procesního a hmotného práva: a) zdali lze nedostatečně identifikovanému spoluvlastníkovi menšinového podílu na nemovitosti, který zcela rezignoval na výkon svých vlastnických práv a který o výkon vlastnických práv neprojevil jakýkoliv zájem, ani svá vlastnická práva nikdy žádným způsobem nevykonával, působit újmu tím, že druhý spoluvlastník nemovitost užívá bez ohledu na tohoto spoluvlastníka, a to však způsobem, který je druhému spoluvlastníkovi fakticky ku prospěchu. Otázku považuje za otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; b) zdali je vědomost držitele spoluvlastnického podílu na nemovitosti o neexistenci právního titulu překážkou pro mimořádné vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a zdali je překážkou mimořádného vydržení vědomost držitele spoluvlastnického podílu o tom, že jako vlastník drženého podílu na nemovitosti není zapsaný v katastru nemovitostí. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2769/2024 a 22 Cdo 1796/2022 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3019/23); c) zdali je možné, aby soud při posuzování otázky naplnění podmínek mimořádného vydržení nezohledňoval pasivitu vlastníka věci. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, popř. se alternativně může jednat o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; d) zdali je odvolací soud (i) oprávněn změnit či zrušit rozhodnutí nalézacího soudu ve věci mimořádného vydržení, pokud nejsou úvahy, na nichž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, zjevně nepřiměřené. Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 nebo 22 Cdo 1686/2021); zdali je odvolací soud (ii) oprávněn změnit či zrušit rozhodnutí nalézacího soudu ve věci mimořádného vydržení, aniž by se nejdříve zabýval tím, zda jsou úvahy, na nichž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, zjevně nepřiměřené. Jde o otázku procesního práva, která podle názoru dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. e) zdali je možné, aby odvolací soud svým rozhodnutím založil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16-1); f) zdali je soud vyššího stupně, který dojde k závěru, že je namístě rozhodnutí soudu nižšího stupně změnit z vyhovujícího na zamítavé, poskytnout žalobci poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 216/16 a II. ÚS 3257/21); g) zdali je odvolací soud, jenž se chce odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, povinen zopakovat provedení všech důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ke svým skutkovým zjištěním dospěl. Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a 22 Cdo 2769/2024). 6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a žalobkyni přizná právo na náhradu nákladů řízení, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné po skutkové i právní stránce. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázkám vymezeným pod body a)-c) 11. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou