22 Cdo 1610/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1610/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1610/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1610.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věc Součást věci Dotčené předpisy:§ 505 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2599/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1610/2022-230 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Jednoty Teplice, družstva, IČO 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovanému statutárnímu městu Teplice, IČO 00266621, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2/2, zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 260/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 9 Co 4/2020-208, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Marečka, 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) – poté, co byl jeho předcházející rozsudek ze dne 26. 3. 2019, č. j. 18 C 260/2018-95, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud") ze dne 23. 5. 2019, č. j. 9 Co 125/2019-109, a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání – rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 18 C 260/2018-124, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2, nacházejících se v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok I). Současně určil, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného přístřešku nad pozemkem parc. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III). Uvedl, že žalobce – vlastník části objektů v areálu „Perla“ v Teplicích – se domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků žalovaného parc. č. 377/1, 377/2 a 377/8, vše v katastrálním území Teplice-Řetenice. Na základě provedeného dokazování zjistil, že sporné přístřešky byly vybudovány v letech 1966 až 1970 jako součást střediska občanského vybavení a že v současné době jsou ve špatném technickém stavu. Přístřešky nejsou v katastru nemovitostí evidovány jako samostatné věci a „nebyly převedeny hospodářskými smlouvami, kupní smlouvou, ani smlouvami o bezúplatném převodu vlastnictví majetku ČR do vlastnictví obce na žádnou osobu, tedy ani na žalobce nebo žalovaného.“ Ke způsobu jejich stavebně technického provedení zjistil, že přístřešky v některých částech přiléhají k budovám, které jsou ve vlastnictví různých osob (zejména žalobce), v některých částech jsou pevně spojeny se zemí na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalovaného. „Nosná konstrukce přístřešků nepodepírá okolní objekty, ocelové rámy se o tyto objekty jen opírají, a je tak možné nosné konstrukce přístřešků odstranit. Přístřešky nejsou samostatnou konstrukčně nezávislou stavbou přistavěnou k objektům, s objekty tvoří jeden stavebně konstrukční celek.“ S ohledem na tato skutková zjištění uzavřel, že přístřešky nejsou samostatnou věcí (movitou ani nemovitou) v právním smyslu a je možné je nezaměnitelně identifikovat pouze za pomoci věci hlavní, jejíž jsou součástí. Měl za to, že přístřešky nad pozemky parc. č. 377/1 a 377/2 tvoří jeden stavebně konstrukční celek s budovami, ke kterým přiléhají, jsou proto součástí těchto budov; přístřešek nad pozemkem parc. č. 377/8 však k žádné z budov nepřiléhá (pouze jednou stranou končí u budovy), a je proto součástí pozemku, nad nímž je umístěn. Žalobu proto shledal důvodnou pouze z části; považoval za evidentní, že vlastníkem přístřešků jsou různé osoby. Shrnul, že vlastníkem přístřešku nad pozemkem parc. č. 377/8 je žalovaný, neboť je vlastníkem věci hlavní – pozemku, na kterém je přístřešek umístěn. Vlastníkem přístřešků nad pozemky parc. č. 377/1 a 377/2 však žalovaný být nemůže, neboť není vlastníkem věci hlavní – budov, k nimž přístřešky doléhají. Ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byly původní pozemky parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2 sloučeny a jsou nyní evidovány v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 377/1. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 9 Co 4/2020-208 - vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 1932/2020-189, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 9 Co 4/2020-160 - rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve správném znění potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Dovolací soud pouze pro úplnost poznamenává, že odvolací soud výše zmíněným rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 9 Co 4/2020-160, a to výrokem II, zamítl žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemku parc. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice, jelikož na takovém určení nebyl shledán naléhavý právní zájem. Dovolání žalobce do výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 1932/2020-189 odmítnuto. Dále tak přístřešky nad pozemkem parc. č. 377/8 nejsou předmětem řízení. Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a na základě rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, týkající se kritérií pro posuzování právní povahy staveb, uzavřel, že „v projednávané věci nebyly přístřešky od počátku součástí pozemků, na nichž stojí, ani nešlo při jejich vybudovaní o samostatné věci v právním smyslu, jež se staly následně součástí pozemku“ a „vzhledem ke konstrukci předmětných přístřešků (a je lhostejné, zda přístřešky stojí pouze opřené o sousední budovy, či zda jsou k nim kotveny) není možné učinit závěr, že by sporné stavby přístřešků v době svého vzniku byly/mohly být součástí pozemků, na nichž stály.“ Následně se odvolací soud zabýval jednak stavebnětechnickým provedením přístřešků, zohlednil však i jejich estetickou funkci jako jednotícího a spojujícího prvku celého areálu „Perla“. Uvedl, že přístřešky nad pozemkem parc. č. 377/1 tvoří s nosnou konstrukcí jednotlivých objektů (obchodních a uživatelských jednotek) jeden funkční celek a není technicky možné, aby přístřešky, které jsou napojeny na budovy, byly bez následků na tyto budovy odstraněny (bylo by nutné zajistit jiné stabilizační prvky). Současně však zdůraznil, že ty přístřešky, které nejsou napojeny na budovy, odstranit lze, nicméně jejich odstraněním by došlo k estetickému znehodnocení přístřešky propojených budov a byla by omezena funkčnost celého areálu. Přístřešky jsou významným jednotícím stavebním prvkem areálu a jsou významné pro všechny stavby, jež propojují. Na základě těchto zjištění uzavřel, že předmětné přístřešky tvoří tzv. společnou součást budov areálu občanské vybavenosti „Perla“, k nimž přiléhají, resp. jež propojují; nejsou tedy samostatnou věcí ani součástí pozemku parc. č. 377/1. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Zejména namítá, že se odvolací soud nedržel závazného právního názoru dovolacího soudu v posuzované věci a věc posoudil odlišně. Dále má za to, že odvolací soud se při posouzení otázky právní povahy přístřešků (tedy toho, zda jde o příslušenství věci, součást věci hlavní, nebo samostatnou věc) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k vymezení rozhodných kritérií pro posouzení součásti věci. Nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že přístřešky v těch částech, ve kterých je lze odstranit, jsou součástí staveb, nikoliv chodníků. V této souvislosti namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud neřešila, zda přichází v úvahu posouzení stavby jako součásti věci několika věcí hlavníc