22 Cdo 1691/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1691/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2019 Spisová značka:22 Cdo 1691/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1691.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Předkupní právo Národní parky Dotčené předpisy:§ 61 odst. 1 předpisu č. 114/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. F22 Cdo 1691/2018-393 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Správa Národního parku Šumava, se sídlem ve Vimperku, 1. máje 260, IČ 00583171, zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem v Kladně, Dr. Foustky 717, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze, Sartoriova 60/12, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 155/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2017, č. j. 12 Co 363/2017-354, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 52 698 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Emila Janči. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 8 C 155/2015-290, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného úplatně převést na Českou republiku, pro kterou žalobce vykonává právo hospodaření k nemovitému majetku, vlastnické právo k pozemkům parcelních čísel st. XY, st. XY (oba zastavěná plocha a nádvoří/zbořeniště), parcelních čísel XY (oba ostatní plocha/neplodná půda) a parcelních čísel XY (všechny trvalý travní porost), zapsaným na listu vlastnictví číslo XY pro obec XY, katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to za celkovou cenu 8 800 000 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 658 864 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta JUDr. Emila Janči (výrok II). Soud prvního stupně považoval žalobce v řízení za aktivně věcně legitimovaného. Zjistil, že žalovaný pozemky nabyl od původních vlastníků kupními smlouvami z 27. 3. 2015 a 30. 3. 2015. Všechny pozemky jsou v evropsky významné lokalitě, v 3. zóně národního parku, v ptačí oblasti. Celé katastrální území XY se nachází v Národním parku Šumava. Předchůdci žalovaného pozemky nabyli v procesu pozemkových úprav podle schváleného návrhu (s právní mocí 14. 8. 2014) a podle platného územního plánu města XY z 21. 10. 2002 se nacházejí v zastavěném či zastavitelném území obce. Předchůdci žalovaného nabídku žalobci ke koupi před prodejem žalovanému neučinili, žalobce proto žalovaného vyzval dopisem z 24. 9. 2015 k převodu za stejnou cenu, za něž pozemky koupil, když Ministerstvo financí 13. 11. 2015 dalo předchozí souhlas ke sjednání vyšší kupní ceny, avšak nepřesahující 8 800 000 Kč. K dohodě nedošlo. Žalobu soud zamítl z několika důvodů: 1) výkon předkupního práva státu považoval za rozporný s dobrými mravy, 2) soukromoprávní subjekty byly v právní nejistotě, vyvolané absencí definice pojmu „sídelní útvar“ užitého v § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 5. 2017 (dále je „zákon o ochraně přírody“), 3) všichni prodávající pozemky získali v procesu pozemkových úprav a podle § 11 odst. 13 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), předkupní právo s věcnými účinky váznoucí na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav schválením návrhu pozemkových úprav zaniklo. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 12 Co 363/2017-354, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 162 953 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Emila Janči (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména se závěrem o aktivní věcné legitimaci žalobce i o nedostatečné informovanosti předchůdců žalovaného o existenci předkupního práva, které nebylo zapsáno v katastru a předchůdci žalovaného nebyli v rámci pozemkových úprav od státu na jeho existenci upozorněni. Za těžiště sporu považoval otázku zastavění pozemků a uzavřel, že § 61 zákona o ochraně přírody na věc nedopadá, neboť pozemky parcelních čísel XY a XY jsou v katastru výslovně vedeny jako zastavěná plocha a nádvoří (zbořeniště), pod povrchem ostatních pozemků jsou podle archeologického výzkumu a místního ohledání zbytky sklepů, základů domů zaniklé obce XY i zbytky studní. V územním plánu obce schváleném v roce 2002 jsou pozemky vedeny jako zastavěné a zastavitelné území obce a zpracovatel územního plánu jejich zařazení konzultoval s vedením žalobce, které nemělo námitky proti zbudování na nich deseti až jedenácti rodinných domů. Vedení žalobce nemělo námitky ani při jednání s žalovaným před koupí. V téže zóně jsou užívány další čtyři domy vystavěné po zániku obce XY armádou. Žalovaný investoval značné finanční prostředky na provedení archeologického výzkumu, zajištění stavební dokumentace a získání stanovisek dotčených orgánů (které se k jeho záměru vyjádřily kladně). Žalobce souhlas k výstavbě rodinného domu v katastrálním území XY v 3. zóně Národního parku Šumava dal např. manželům K. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání. Napadl rozsudek v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, „z nichž některé nebyly dovolacím soudem dosud řešeny a některé jiné jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně“. Jde o jediný takový řešený spor před dovolacím soudem a je třeba řešit otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Těžištěm sporu není otázka, zda pozemky byly zastavěné, ale posouzení otázek: 1) zda je zbořeniště ve smyslu § 61 zákona o ochraně přírody možno považovat za zastavěný nebo nezastavěný pozemek, což vyřešil soud bez zřetele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98; 2) jak vyložit neurčitý pojem „sídelní útvar“, což dosud dovolací soud neřešil; 3) zda lze při uplatnění zákonného předkupního práva dle § 61 zákona o ochraně přírody jako rozpor s dobrými mravy nebo zneužití práva dle § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vyhodnotit rozdílný postup orgánu ochrany přírody vůči jiným osobám v obdobných záležitostech, ev. snahu zabránit realizaci určitých investičních záměrů, což soud posoudil v rozporu např. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014, nebo ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a zda lze rozpor s dobrými mravy, eventuálně zneužití práva spatřovat v postupu, který je výkonem kompetence správního orgánu, což se v judikatuře dovolacího soudu dovolateli nepodařilo najít; 4) zda se lze při oprávněnosti uplatnění zákonného věcného předkupního práva, které se nezapisovalo do veřejného seznamu, odvolávat na § 11 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, s přihlédnutím k zásadě „neznalost zákona neomlouvá“; 5) zda byly v období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2017 vytvořeny adekvátní legislativní předpoklady pro realizaci předkupního práva založeného § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody; 6) zda dochází v procesu pozemkových úprav podle § 11 odst. 13 zákona o pozemkových úpravách k zániku předkupního práva podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout jako nedůvodné. Dovolání odvádí pozornost od podstaty věci, kterou je zařazení dotčených pozemků v územním plánu obce do tzv. rozvojového území obce určeného k zastavění, což samo o sobě postačuje k zamítnutí žaloby. Žalobce se dovolává vyřešení otázek, které nemohly mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, neboť na nich ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje žalovaný za správné po stránce skutkové i právní, pouze nesouhlasí s vyřešením otázky aktivní legitimace žalobce v řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozh