Nejvyšší soud 22 Cdo 1811/2026 – Určení vlastnického práva k nemovité věci

Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2025, č. j. 8 C 304/2024-135, určil, že pozemek parc. č. XY, zahrada, o výměře XY, zapsaný pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a to v celistvosti (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 4. 2026, č. j. 23 Co 38/2026-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku v rozsahu spoluvlastnického podílu ve výši ½; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá“ (výrok I). Rozhodl rovněž o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Žalobkyně se v řízení proti žalované domáhala určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měla nabýt vlastnické právo vydržením. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž je pozemek připlocen k pozemkům, jejichž vlastníky se stali právní předchůdci žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. 10. 1955. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na pozemcích připlocených k předmětnému pozemku na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1991, č. j. 1 D 829/90-25. Následně žalobkyně prostřednictvím darovací smlouvy ze dne 31. 10. 1994 získala na týchž pozemcích spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼. Zbylý podíl o velikosti ideální ¼ na pozemcích pak žalobkyně nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 22. 7. 2008, a stala se tak jejich výlučnou vlastnicí. Žalobkyně i její právní předchůdci užívali i předmětný pozemek, přičemž jejich domnělé vlastnické právo k předmětnému pozemku dlouhodobě nikdo nezpochybňoval. Kupní smlouvou ze dne 17. 7. 2009 žalobkyně převedla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální ½ na pozemcích oplocených společně s pozemkem předmětným na manžele P. (na svého syna a snachu), a to pouze formálně za účelem získání půjčky, aniž by se žalobkyně hodlala vlastnického práva a užívání pozemků vzdát. Manželé P. potom kupní smlouvou ze dne 2. 1. 2017 převedli uvedený spoluvlastnický podíl na dceru žalobkyně, B. D., ročník XY. Kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2019 pak žalobkyně i její dcera převedly vlastnické právo k nemovitostem oploceným společně s pozemkem předmětným na manžele B. Žalovaná je v současnosti evidována v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětného pozemku.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku v jeho celistvosti mimořádným vydržením podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Odvolací soud dovodil, že žalobkyně se držby předmětného pozemku chopila společně s držbou pozemků sousedních, společně oplocených s pozemkem předmětným. Vlastnické právo k těmto pozemkům však žalobkyně nabývala postupně v rozsahu výše specifikovaných spoluvlastnických podílů, pročež se v tomtéž rozsahu ujímala držby daných pozemků, včetně pozemku předmětného. Shledal, že pokud žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ na pozemcích přiléhajících k pozemku předmětnému až v roce 2008, mohla se až od tohoto okamžiku ujmout v témže rozsahu držby předmětného pozemku v nikoliv nepoctivém úmyslu, a tudíž pro vydržení (spolu)vlastnického práva v rozsahu zmíněného spoluvlastnického podílu neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. Dále konstatoval, že žalobkyně předpoklady pro mimořádné vydržení předmětného pozemku nesplnila ani ve vztahu k dalšímu spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální ¼, neboť převod spoluvlastnického podílu na manžele P. byl sice ryze formální, avšak předmětný pozemek společně se žalobkyní užívala i její dcera B. D., ročník XY, které náleží od roku 2017 spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na pozemcích oplocených společně s pozemkem předmětným. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně nabyla na základě mimořádného vydržení toliko spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na předmětném pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá“) podává žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že při posuzování otázky naplnění podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. nelze rozsah držby sporného pozemku odvozovat od velikosti spoluvlastnických podílů držitele k sousedním pozemkům, které tvoří s pozemkem sporným oplocený funkční celek. Držební vůle k pozemku drženému jako celku by se nutně nemusela odvíjet od rozsahu vlastnického práva k pozemkům nabytým. Dále má za to, že odvolací soud opomenul započítat do doby potřebné k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku dobu držby právních předchůdců žalobkyně. Upozorňuje, že odvolací soud uznal, že předmětný pozemek byl již od 50. let minulého století kontinuálně užíván s přilehlými pozemky jako jeden oplocený celek, avšak tuto nepřetržitou držbu nerozvinul ve prospěch vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Namítá také, že odvolací soud uzavřel, že dcera žalobkyně držela předmětný pozemek v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½, aniž by zkoumal, zda se jednalo o samostatnou držební vůli na straně dcery žalobkyně, nebo pouze o odvozené rodinné užívání. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že odvolací soud zaměnil zákonné kritérium „neprokázaného nepoctivého úmyslu“ dle § 1095 o. z. za přísnější kritérium „poctivého úmyslu“ a nesprávně posoudil formální převod spoluvlastnického podílu na pozemcích sousedících s pozemkem předmětným bez faktického přerušení držby pozemku předmětného. Rozsudek odvolacího soudu považuje za překvapivý. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdí.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky započtení držby právního předchůdce do vydržecí doby plynoucí držiteli, jakož i otázky, jaké jsou předpoklady nabytí držby a jejího uchování držitelem. Při řešení těchto otázek, jak bude dále vyloženo, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou obsahově vymezená otázka, zda lze shledat nepoctivý úmysl držitele (výlučného vlastnického práva) odvozovaný od stavu, že už při převzetí věci do držby ví, že mu výlučné vlastnické právo k této věci nesvědčí.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž je uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a přístupný, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

Lze dále poukázat na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021)“. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14 odůvodnění). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil rovněž jako ústavně konformní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24).

Odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že pokud žalobkyně věděla, že jí patří jen spoluvlastnický podíl na nemovitostech tvořících s předmětným pozemkem jeden celek, pak i pokud by v téže době měla držební vůli a fakticky ovládala držený pozemek s úmyslem mít jej ve výlučném vlastnictví a v této situaci se chopila držby pozemku, šlo by již při uchopení držby o vědomý výkon práva (výlučného vlastnického práva), které žalobkyni nenáleží, tedy o držbu v nepoctivém úmyslu, který mimořádnému vydržení brání. K závěru o nepoctivém úmyslu držitele postačí zjištění, že již v okamžiku uchopení držby věděl (musel vědět), že vykonává právo, které mu nenáleží (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1602/2025, a judikaturu tam citovanou). V této souvislosti se sluší dodat, že odvolací soud správně hodnotil poctivost úmyslu žalobkyně jakožto zákonnou podmínku pro mimořádné vydržení vlastnického práva a neposuzoval přitom (opak žalobkyně odvolacímu soudu v dovolání nesprávně vytýká), zda držba žalobkyně byla poctivá (případně oprávněná), tedy zda žalobkyně byla ve vztahu ke všem okolnostem (včetně způsobilého nabývacího titulu) v dobré víře, že jí vlastnické právo ke spornému pozemku náleží.

Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani argumentace, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu účastníky nepoučil o svém právním – oproti soudu prvního stupně odlišném – názoru na věc (konkrétně na otázku ztotožnění rozsahu držby sporného pozemku s velikostí spoluvlastnických podílů k jiným, sousedním pozemkům), pročež bez poučení vydal překvapivé rozhodnutí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). O takový případ se v projednávané věci ovšem nejednalo, neboť odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení. Nelze přehlédnout, že v odvolání žalovaná brojila proti závěru soudu prvního stupně o splnění podmínek mimořádného vydržení žalobkyní i tvrzením, že uvedený závěr byl učiněn na skutkově nedostatečném podkladu, bez objektivního ověření držby „v celistvosti“. Taková námitka jistě mohla evokovat úvahy o rozsahu držby nejen z hlediska faktického ovládání věci, ale i držební vůle.

V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným (viz bod 9 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k věci, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem této věci, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že věc užíval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).

Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby věci (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).

V poměrech projednávané věci odvolací soud správně poukázal na to, „že žalobkyně se sama držby sporného pozemku ujala spolu s tím, kdy začala vykonávat držbu pozemků sousedních, tedy spolu s nabytým vlastnictvím.“ Přiléhavou je rovněž konkluze, „že žalobkyně vlastnictví k uvedeným pozemkům nabývala postupně, pokud jde o rozsah spoluvlastnického podílu, a tedy i v tomto rozsahu se ujímala držby uvedených pozemků, včetně pozemku sporného“. Rekapitulaci důvodů nabytí spoluvlastnických podílů v roce 1991 děděním, v roce 1994 darováním a v roce 2008 rovněž darováním pak odvolací soud doplnil o konstatování, že pokud žalobkyně nabyla zbývající spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ na pozemcích sousedících s pozemkem předmětným až na základě darovací smlouvy ze dne 22. 7. 2008 (a stala se tak jejich výlučnou vlastnicí až v roce 2008), nemohlo k mimořádnému vydržení výlučného vlastnického práva ze strany žalobkyně dojít pro neuplynutí zákonem stanovené vydržecí doby. V tomto směru však je závěr odvolacího soudu předčasný, a tudíž i nesprávný.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“ (viz opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i kvalitou držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Je tedy zřejmé, že potřebnou kvalitu držby je třeba zkoumat jen u těch osob, které byly držiteli věci či práva v době potřebné k vydržení; u mimořádného vydržení tedy jen nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby toho, kdo se mimořádného vydržení dovolává, případně každého z jeho právních předchůdců, jejichž držbu je třeba do vydržecí doby započíst. Kvalita držby těch právních předchůdců, jejichž držbu není třeba do vydržecí doby započíst, je pro posouzení podmínek vydržení nerozhodná.

Z uvedeného výkladu, je-li dovolacím soudem projektován do poměrů posuzované věci, je zřejmé, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se nezabýval v souvislosti s nabytím dalšího spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ¼ na darovaném pozemku, který žalobkyni náleží od roku 2008, možným započtením kvalifikované držby (držby v nikoliv nepoctivém úmyslu) sporného pozemku právním předchůdcem žalobkyně. Tímto započtením vydržecí doby přitom v řízení před soudem prvního stupně žalobkyně argumentovala a soud prvního stupně k tomu přihlédl. Žalobkyně na nemovitostech sousedících s předmětným pozemkem nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na základě rozhodnutí o dědictví ze dne 29. 4. 1991 a spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ na základě darovací smlouvy ze dne 31. 10. 1994, přičemž se chopila rovněž držby sporného pozemku, který byl s nabytými nemovitostmi společně oplocen. Z výše nastíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Na základě darovací smlouvy ze dne 22. 7. 2008 žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ na nemovitostech, k nimž byl předmětný pozemek připlocen. Zda lze do vydržecí doby potřebné pro mimořádné vydržení žalobkyní započíst dobu držby jejího právního předchůdce, odvolací soud zcela pominul. V řízení zjištěné skutečnosti přitom případné započtení držby právního předchůdce žalobkyně (I. S.) do držby žalobkyně prima facie nevylučují.

Za judikatuře odporující lze pokládat též úvahu odvolacího soudu, dle níž mimořádné vydržení výlučného vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní vylučuje okolnost, že v roce 2017 byl na základě smlouvy o převodu nemovitostí převeden na dceru žalobkyně spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na nemovitostech oplocených společně s pozemkem předmětným.

V rozsudku ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025, Nejvyšší soud uvedl, že k vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, respektive subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému a zůstává detentorem). Shodný závěr Nejvyšší soud formuloval i v rozsudku ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023, a v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Tato rozhodnutí odkazují na § 1009 odst. 1 o. z., podle nějž „držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.“

V poměrech projednávané věci tak nelze než konstatovat, že závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů držby předmětného pozemku žalobkyní z důvodu převodu spoluvlastnického podílu na sousedních nemovitostech na její dceru, je předčasný, a tudíž nesprávný. Z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku se totiž nijak nepodává, že by se odvolací soud splněním předpokladů, za nichž se dcera žalobkyně mohla ujmout držby předmětného pozemku, zabýval (k předpokladům držby blíže viz body 23 a 24 odůvodnění tohoto rozsudku). Ba naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně se nejpozději v souvislosti s darovací smlouvou ze dne 22. 7. 2008, na základě níž nabyla zbývající spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ na nemovitostech sousedících s předmětným pozemkem (a stala se tak jejich výlučnou vlastnicí), chopila držby v nikoli nepoctivém úmyslu též předmětného pozemku, a to jako jeho výlučná vlastnice. Z obsahu spisu prozatím není zřejmé, že by se v posuzované věci uplatnil některý z důvodů zániku držby předmětného pozemku žalobkyní v průběhu vydržecí doby. Na ztrátu držby žalobkyně nelze bez dalšího usuzovat ani z okolnosti, že v roce 2009 žalobkyně převedla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ na sousedních pozemcích na svého syna a jeho manželku, tedy na manžele P., jednalo-li se toliko o formální převod vlastnictví za účelem získání peněžité půjčky. Ztráta držby neplyne ani z okolnosti, že manželé P. následně v roce 2017 převedli vlastnické právo k tomuto spoluvlastnickému podílu na dceru žalobkyně, B. D., ročník XY, která předmětný pozemek užívala společně s rodiči již od dětství. Tyto okolnosti tedy ničeho nevypovídají o držebních poměrech v době rozhodné pro posouzení podmínek mimořádného vydržení, tj. v průběhu plynutí vydržecí doby, resp. ke dni 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.).

Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem předmětného pozemku též v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti ½, a v akcesorickém výroku II zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení na odvolacím soudu bude, aby s přihlédnutím k judikatorním závěrům (výše předestřeným) posoudil v souvislosti s nabytím spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ¼ v roce 2008 k již vlastněným nemovitým věcem dosud opomenuté řešení právní otázky možného započtení doby kvalifikované držby sporného pozemku právním předchůdcem žalobkyně do celkové vydržecí doby stanovené pro mimořádné vydržení, jakož se zabýval i držebními poměry sporného pozemku od roku 2017, v němž byla ideální ½ nabytých nemovitostí převedena na dceru žalobkyně.

V případě, že odvolací soud dospěje v dalším řízení k závěru, že žalobkyně nabyla výlučné vlastnické právo k pozemku parc. č. XY mimořádným vydržením (slovy soudu prvního stupně v celistvosti), tedy že žaloba je důvodná i v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu změněn, nebude moci při formulaci rozsudečného výroku opomenout, že již bylo rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobkyně je v rozsahu ideální ½ spoluvlastníkem označeného pozemku.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).