22 Cdo 1823/2012 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1823/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2014 Spisová značka:22 Cdo 1823/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1823.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.12.2014IV.ÚS 3824/14JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto30.3.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1823/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Panství Bechyně SE, se sídlem v Lichtenštejnsku, Vaduz, Landstrasse 33, rejstříkové č. FL-0002.270.341-0, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o vyklizení nemovitosti, vedené Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 25/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2012, č. j. 5 Co 72/2012 -370, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 6 C 25/2008-332, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. 6 C 25/2008-357, rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby žalobce na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované vody ve venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c) ostatní odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, to vše do 9 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu na vyklizení kontaminované zeminy ze zpevněné plochy žalobce na parcelách č. 908/38, 908/37 a 908/40 v k. ú. L. (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 095,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.) s tím, že je žalobce povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prachaticích doplatek soudního poplatku v částce 9 000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce podal žalobu na vyklizení výše uvedených nemovitostí od nebezpečných odpadů, které mají být ve vlastnictví žalované. Právní předchůdce žalobce pronajal dne 1. 8. 1998 společnosti Enviro Technology Today, spol. s r. o. (dále jen „ETT“) výše uvedené nemovitosti, na nichž ETT následně podnikala v oblasti odpadového hospodářství. Dne 8. 1. 2002 byl na majetek ETT prohlášen konkurs, který byl následně zrušen dne 27. 4. 2004 z důvodu, že majetek konkursní podstaty nepostačoval na krytí nákladů konkursu. Usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci dne 4. 6. 2004. Nájem mezi žalobcem a ETT následně skončil výpovědí ke dni 15. 7. 2004. Dne 6. 8. 2004 nabylo právní moci usnesení, kterým byla ETT vymazána z obchodního rejstříku. Soud I. stupně se v rámci svého právního posouzení ztotožnil s argumentací žalobce, že vlastnictví k odpadu nepřešlo na žalobce coby vlastníka pozemku, nýbrž na stát z titulu nabytí věci opuštěné podle § 135 obč. zák. ve znění před novelou č. 359/2005 Sb. (tj. ve znění účinném ke dni 6. 8. 2004). Vzhledem k tomu soud I. stupně přikázal žalované, aby vyklidila nemovitosti uvedené ve výroku I. rozsudku. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2012, č. j. 5 Co 72/2012-370, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby žalobce na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované vody ve venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c) ostatní odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odpady jsou movitou věcí a vztahuje se na ně kromě zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), i úprava občanského zákoníku. Občanský zákoník umožňuje opustit věc, a to prostřednictvím právního úkonu jejího vlastníka, nicméně v posuzovaném případě odvolací soud nezjistil, že by ETT, která vlastnila odpady až do svého zániku, právní úkon derelikce skutečně učinila. Dále se neztotožnil s tvrzením žalobce, že k přechodu vlastnictví opuštěním odpadů došlo výmazem ETT z obchodního rejstříku. Zánik společnosti nelze považovat ani za konkludentní právní úkon, od něhož by následně bylo možno odvozovat přechod vlastnického práva na stát. Odvolací soud tak shledal, že posledním úkonem ETT byl návrh na prohlášení konkursu, z něhož však derelikci není možno dovozovat, a proto žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které shledává přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu]. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na předpokladu, že český právní řád zná kategorii věcí ničích a za takovou považuje odpad, jehož odstranění (vyklizení) se dovolatel domáhá. Podle dovolatele vlastnické právo k odpadu přešlo na stát dne 8. 1. 2002, kdy byl prohlášen konkurs na ETT, případně zánikem ETT, tj. výmazem z obchodního rejstříku dne 6. 8. 2004. Navíc dle žalobce se ode dne výmazu ETT z obchodního rejstříku uplatní na odpad úprava věci ztracené a vzhledem k tomu po uplynutí roční lhůty (tj. dne 6. 8. 2005) nabude vlastnictví k odpadu Česká republika. Dovolatel se přitom domnívá, že derelikce odpadu není přitom v rozporu ani s právními předpisy (zejména občanským zákoníkem či zákonem o odpadech). Dále považuje skutková zjištění o nedostatku projevu vůle ETT k opuštění věci za zjevně nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud zaměňuje právní argumentaci a procesní tvrzení dovolatele, když soud argumentaci odmítnout může, ale nemůže opominout jeho skutková tvrzení. Konkrétně namítá, že soud opominul návrh na prohlášení konkursu, který je sice primárně procesním úkonem, jsou s ním však spjaty i hmotněprávní následky. Navrhne-li sám dlužník prohlášení konkursu na svůj majetek, činí tak s vědomím, že okamžikem prohlášení konkursu je úpadce prakticky zbaven výkonu svého vlastnického práva k majetku zapsanému do konkursní podstaty. Navíc na konkursního správce přechází oprávnění disponovat s majetkem úpadce. Z toho následně dovozuje, že ETT svým návrhem na prohlášení konkursu vyjádřila vůli vzdát se vlastnictví k předmětnému odpadu, neboť právě to má být podstatou dlužnického návrhu na prohlášení konkursu. Odvolacímu soudu vytýká, že z výmazu společnosti ETT z obchodního rejstříku vyvodil nesprávné závěry, že odpad je ve vlastnictví nikoho. V neposlední řadě polemizuje se závěry obecných soudů ohledně pasivní věcné legitimace a správného označení žalované a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým s