22 Cdo 1943/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1943/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1943/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1943.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vypořádání SJM Dotčené předpisy:§ 742 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1943/2025-983 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. Č., zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 207/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 35 Co 48/2025-942, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 2. 7. 2019 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků. Soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 28 C 207/2019-764, načež Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 2. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 28 C 207/2019-904, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s. (výrok I), uložil žalovanému povinnost na vypořádací podíl žalobkyně zaplatit 1 062 960,65 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 35 Co 48/2025-942, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se „soudy I. a II. stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu“ (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23). 1) Namítla, že odvolací soud není konzistentní ve své rozhodovací praxi, neboť v usnesení ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022, podle kterého „věci ve společném jmění manželů tvořící součást obvyklého vybavení rodinné domácnosti nepřestaly být k 1. 1. 2014 součástí společného jmění manželů“, načež však odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně aplikujícího § 698 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle něhož předmětné movité věci nejsou součástí SJM. 2) Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se dále odchýlil od závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, z něhož plyne, že v případě vypořádání SJM dochází automaticky k valorizaci vnosů. Soud prvního stupně zjistil průměrnou výši nájemného, přičemž tuto částku následně odečetl od výše nevalorizovaných vnosů na výlučný majetek žalovaného. Povinnost valorizovat však plyne přímo ze zákona, pročež závěr odvolacího soudu, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, tím (nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 – pozn. dovolacího soudu) nejsou dotčeny, je nesprávná. Výše valorizovaných vnosů měla být určena znaleckým posudkem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). 3) Žalobkyně namítla, že soudy měly aplikovat disparitu podílů na vypořádávaném SJM. Žalobkyně totiž vedle péče o domácnost aktivně přispívala k budování rodinného jmění. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, přičemž zdůraznila, že úkolem aplikace institutu disparity podílů není postihovat rozdělení rolí v rodině v případech, kdy jeden z manželů dosahuje nadstandardních výdělků a druhý z manželů převážně pečuje o domácnost, nejde-li o případy vybočující z běžné praxe. 5. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 11. Dovolatelka 1) namítla, že odvolací soud není konzistentní ve své rozhodovací praxi, neboť v usnesení ze dne 25. 6. 2024, č. j. 35 Co 114/2024-781, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022. Následně však potvrdil závěry soudu prvního stupně aplikujícího § 698 o. z., podle něhož movité věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti nejsou součástí SJM. 12. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. To již proto, že dovolatelka v této části dovolání neformuluje zobecnitelnou právní otázku (nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (resp. Ústavního) soudu. Rovněž není zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci (důvod dovolání), resp. jaké právní posouzení považuje za správné. Pouze namítá, že odvolací soud „není konzistentní ve své vlastní rozhodovací praxi“. Tak tomu však není. Napadené rozhodnutí závěr uváděný žalobkyní výslovně nepřezkoumávalo, a to z důvodu, že tento závěr (učiněný soudem prvního stupně) nebyl žalobkyní (ani žalovaným) v odvolacím řízení napaden. Žalobkyně v odvolání nenamítala, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 698 o. z., pročež se odvolací soud v napadeném rozhodnutí touto otázkou nezabýval. 13. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud tedy žalobkyně svou námitku n