22 Cdo 1946/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1946/2025-514 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175/44, proti žalovanému R. F., zastoupenému JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 38/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 27 Co 292/2024-448, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 27 Co 292/2024-448, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 8 C 38/2022-401, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 8 C 38/2022-401, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IV). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 27 Co 292/2024-448, změnil jen výši nákladů řízení ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že kupní smlouva, kterou žalobce sporné nemovitosti převedl na právního předchůdce žalovaného, byla neplatná, neboť žalobce nebyl vzhledem ke svému duševnímu stavu schopen pochopit smysl a dosah smlouvy. Zabýval se také tím, zda žalovanému, který uzavřel úplatnou smlouvu o převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem, svědčil zápis vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí. Uzavřel, že žalovaný nebyl v dobré víře ve správnost tohoto zápisu, neboť mu byly známy skutečnosti, které při běžné opatrnosti vyžadují investigativní aktivitu. Žalovaný věděl, že nemovitosti užívají třetí osoby, spokojil se však se sdělením, že jde o užívání neoprávněné, nemovitosti si osobně neprohlédl a spokojil se s fotografiemi dostupnými na internetu. Od syna navíc věděl, že původní vlastník „je alkoholik“ a jeho rodina (matka žalobce a její vnuk) se vystěhování ze sporných nemovitostí brání. Šlo o skutečnosti objektivně vyvolávající pochybnosti o správnosti zápisu. Přestože se tedy nepodařilo prokázat, že právní předchůdce žalovaného, žalovaný a jeho syn, který se na převodu podílel, jednali ve shodě a úmyslně (k převodu došlo bezprostředně poté, co se do věci vložil advokát prodávajícího), nepovažoval odvolací soud žalovaného za nabyvatele v dobré víře ve stav zápisu v katastru se zřetelem ke konkrétním okolnostem. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu se „odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a věc je rozhodována rozdílně“, a to při výkladu práva hmotného i procesního. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval rozpory ve znaleckých posudcích a v jejich závěrech, se závěry znaleckých posudků obsáhle polemizuje. Připomněl, že není odborníkem na realitní právo a má za to, že žalobce neprokázal, že by žalovaný nejednal v dobré víře. Namítá dále, že odvolací soud okolnosti daného převodu nijak nezjišťoval, jinak by zjistil, že prodávající podal den před podpisem kupní smlouvy žalobu na vyklizení, žalovaný byl v postavení vedlejšího účastníka na straně žalobce, v kupní smlouvě bylo prohlášení, že nemovitost není zatížena vadami faktickými ani právními, mimo zástavu banky. Neprovedl ani navrhovaný výslech syna žalovaného. Žalovaný nemohl vědět o duševní chorobě žalobce, nikdo ani nepodal návrh na omezení svéprávnosti, žalobce byl navíc zadlužen, byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, ty byly se souhlasem exekutora prodány panu J. (který je následně převedl na žalovaného). Podrobně také popisuje kroky vedoucí k uzavření smlouvy mezi žalobcem a panem J., kterými se z podnětu matky žalobce zabývala i policie, a zdravotní stav žalobce v rozhodné době. Má za to, že celý proces je jen zástěrkou pro získání nemovitosti pro třetí osobu (syna nevlastní sestry žalobce) a že nelze vinit žalovaného z nedostatku dobré víry či nevědomosti, a porušit tak jeho ústavní práva na ochranu vlastnictví. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a I. ÚS 2219/12 a uvádí, že poskytnutí ochrany jeho vlastnickému právu v souladu s jeho dobrou vírou plně odpovídá zásadě spravedlivého a demokratického právního státu, v souladu se zachováním důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a se zachováním právní jistoty a i spravedlnosti. Podpisy na kupní smlouvě byly řádně ověřeny a žádné vady a nedostatky smlouvy neshledal ani katastrální úřad, žádné skutečnosti, které by mohly vyvolávat pochybnosti o jeho vlastnictví či dobré víře, nezjistil ani žalobce a nebyl na ně prodávajícím ani upozorněn. Takovou skutečností nebylo ani užívání matkou žalobce, neboť sám žalobce potvrdil, že dům byl prodán a rodina usilovala o jeho zpětnou koupi. Žalobce žalovaného neupozornil, že se cítí být vlastníkem. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, podle kterého nabyvatel nemusí provádět aktivní šetření nad rámec nahlédnutí do katastru, neboť to nespadá do běžné (obvyklé) opatrnosti. Odkázal dále na judikaturu Ústavního soudu k nabývání vlastnického práva k nemovité věci nabyvatelem v dobré víře od nevlastníka, jejíž závěry shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12. Odvolacímu soudu vytýká, že působení dobré víry řádně nezvážil a neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, dopustil se tak libovůle. K právnímu významu institutu dobré víry odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/15 a sp. zn. III. ÚS 415/15. 6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby na dobu do meritorního rozhodnutí o podaném dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně. 7. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu disp