22 Cdo 1981/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1981/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1981/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1981.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 151o odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1981/2022-340 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. J. O., proti žalovanému Z. O., zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, o umožnění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 362/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Co 228/2021-282, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 C 362/2019-238, uložil žalovanému jako vlastníkovi služebných pozemků parc. č. XY, XY a XY nacházejících se v k. ú. XY povinnost umožnit žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi panujících nemovitostí – pozemku parc. č. XY a stavby rozestavěného domu stojící na pozemku parc. č. XY, dosud nezapsané v katastru nemovitostí nacházejících se v k. ú. XY, chůzi a přejíždění po služebných pozemcích v celém jejich rozsahu (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Co 228/2021-282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání, v němž vymezil čtyři otázky. 1) Odvolací soud při svém rozhodování řešil otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Základní otázkou bylo, zda je žalobkyně vlastnicí panujícího pozemku parc. č. XY, a tedy aktivně legitimována k žalobě na vyklizení pozemků. Podle žalovaného je darovací smlouva ze 4. 6. 1970, kterou měla panující pozemek nabýt od otce žalovaného, neplatná, neboť podle právní úpravy nebylo možné mezi občany darovat nezastavěné pozemky. Závěr o neplatnosti však soudy neučinily. Nepodařilo se totiž prokázat doručení rozhodnutí stavebního úřadu a nešlo tak dovodit, že šlo o nezastavěný pozemek. Soudy vyšly z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, z nějž plyne, že neobsahuje-li správní spis doklad o doručení správního rozhodnutí, nebylo v souladu s právním řádem doručeno, není-li prokázán opak. Žalovaný však odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 1722/2006 o posuzování pravdivosti veřejných listin, které podle něj řeší otázku rozdílně. 2) Dovolacím soudem řešená otázka výkladu § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni 4. 6. 1970 (dále též „obč. zák.“), má být posouzena jinak. Závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 by neměl obstát. 3) Jako dosud neřešenou vymezil žalovaný otázku vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízeného rozsudkem soudu. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. byl totiž vyžadován vklad do katastru nemovitostí, který však v této věci proveden nebyl. Nevyplývá z něj, jak dovodily soudy, že by ke vzniku věcného břemena došlo konstitutivně vydáním daného rozsudku. 4) Odvolací soud při svém rozhodování řešil právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázku samostatného posuzování nároku ke každému ze služebných pozemků. Ačkoliv je fóliovník vystavěn pouze na jednom ze služebných pozemků, soudy uložily povinnost ve vztahu ke všem třem. Žalovaný poukázal na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, kde byla při posuzování nezbytné cesty dovozena nutnost zkoumat každý pozemek samostatně. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy rozhodly na základě důkazů, podrobně se vypořádaly s námitkami žalovaného a učinily právní názor opřený o zákonná ustanovení. V dovolání žalovaný nenapadá nic nového, co by již nevyřešily nalézací soudy. Souhlasí s rozhodnutím soudů o všech služebných pozemcích; jinak by se musela překážka nechat zaměřit. Navrhla, aby dovolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 1) Žalovaný formuloval otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemena z toho vyplývajícího. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Z dovolání především není patrno, jaká zobecnitelná právní otázka by měla být uvedenými dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu řešena rozdílně a jak by se případně vyřešený judikatorní rozpor měl v obecné rovině promítnout do poměrů souzené věci; a to bez přihlédnutí k tomu, že v této části dovolání není ani jednoznačně určitelné, zda dovolatel uplatňuje výhrady vůči právním závěrům při akceptaci skutkového stavu věci, uplatňuje námitky vůči skutkovým závěrům soudů či namítá nesprávnost hodnocení dokazování. Pro úplnost lze uvést, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 Nejvyšší soud (dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz) uvedl, že „pokud původní pramen správní spis neobsahuje právně relevantní doklad o doručení předmětného správního rozhodnutí, pak je třeba vycházet z toho, že takové rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům řízení vůbec doručeno.“ Oproti tomu v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006 šlo o výklad veřejné listiny, které „potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno.“ Namítané judikatorní závěry nejsou v rozporu. Zatímco v prvním rozhodnutí je řešena otázka doručení, ve druhém jde o důkaz veřejnou listinou. V řešené věci soud prvního stupně odkázal na závěr Okresního soudu v Náchodě, který v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 230/2013 uvedl, že nedošlo k doručení rozhodnutí o odnětí pozemků zemědělské výrobě a územního rozhodnutí. Soudy naproti tomu nijak nerozporovaly pravdivost toho, co bylo v územním rozhodnutí uvedeno. Vzhledem k tomu, že závěry dvou citovaných rozhodnutí nejsou v rozporu, nemůže být přípustnost dovolání založena. Odvolací soud navíc dovolatelem naznačené otázky ve svém rozhodnutí výslovně ani neřešil. Vyšel z toho, že „platností darovací smlouvy a jejími obligačními a věcněprávními účinky se soudy nesčetněkrát zabývaly jako nezbytnou prejudiciální otázkou v jiných soudních sporech mezi účastníky.“ Tato soudní řízení a rozhodnutí v nich vydaná podrobně v odůvodnění rozsudku popsal. Soudy svůj závěr o platnosti darovací smlouvy ze 4. 6. 1970 založily na závěrech soudů učiněných v několika předchozích řízeních mezi účastníky, v nichž byla darovací smlouva vždy po