22 Cdo 2042/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2042/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2042/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2042.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 3. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 922/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2042/2019-677 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. G., narozeného XY, bytem v XY, b) H. B., narozené XY, bytem XY c) P. P., narozeného XY, bytem XY, d) A. G., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované Š. J., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 195/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobců na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 C 195/2013-434, zamítl žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, pozemkové parcely č. XY – ostatní plocha, nacházejících se v obci a katastrálním území XY, vedených u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to tak, že podíl J. G. jsou 4/8 k celku, podíl A. G. je 1/8 k celku, podíl H. B. je 1/8 k celku, podíl P. P. jsou 2/8 k celku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 4 C 195/2013-441, zastavil řízení v té části, kde se žalobci domáhali proti žalované určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to pro obec a katastrální území XY, tedy pozemkovým parcelám č. XY a č. XY, zapsaným na LV č. XY. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 20 Co 241/2016-621, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku v doplňujícím rozsudku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že zamítl jejich návrhy na doplnění dokazování k otázce dobré víry právního předchůdce žalované a bez dalšího potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná ani neměla sporné pozemky zdědit, neboť byly F. D. – jejím otcem a právním předchůdcem – zakoupeny z prostředků společného jmění manželů, tímto způsobem tedy mohla nabýt jen poloviční podíl. To, že byla žaloba podána až v roce 2009, není vina žalobců, ale České republiky zastoupené Pozemkovým úřadem v Rychnově nad Kněžnou, který o restitučních nárocích žalobců rozhodl až v roce 2009, přestože byly uplatněny již v roce 1991. Od roku 1991 navíc zemřeli téměř všichni svědci, kteří by potvrdili, že kupní smlouva na prodej části podniku č. 2299/94, kterou získal F. D. sporné pozemky, byla zcela účelovým krokem, jak připravit rodinu G. o podstatnou část majetku. Žalobci mají za to, že při právním posouzení věci bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem a judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Odkazují na § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a dovozují, že v předmětné věci jsou naplněny všechny podmínky pro určení vlastnického práva ve prospěch žalobců. Námitka vydržení ze strany žalované nemůže obstát, protože její otec a právní předchůdce věděl, že žalobci, resp. Jejich právní předchůdci uplatnili restituční nárok na celý majetek, který patřil rodině G., což potvrdili svědci. Dále považují cenu, za kterou F. D. sporné pozemky získal, za nižší; neodpovídá tehdy platným předpisům. Vzhledem k tomu, že je smlouva, kterou F. D. získal sporné pozemky, neplatná, námitku vydržení neuznávají. Dále odkazují na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k posuzování dobré víry a na výslech B. K., který potvrdil, že o požadavku na vydání majetku rodiny G. věděli všichni, a to i zaměstnanci S., tedy i F. D., který se spolu s B. K. podílel na vypracovávání podkladů pro privatizaci části majetku G. a věděl, že údaj v privatizačním projektu o tom, že na sporné pozemky nebyl uplatněn restituční nárok, byl lživý. Sporné pozemky byly součástí statku, který byl G. odebrán; pozemky přímo navazující na sporné pozemky přitom byly rodině G. vráceny. Majetek měl být nejprve prodán formou veřejné dražby, ale poté byl prosazen přímý prodej. Žalobci též doložili dopisy zaslané přímo F. D.; A.G. měl F. D. upozornit na to, že neoprávněně užívá pozemkové parcely, které jsou i předmětem tohoto řízení, a že dosud není vyřešen restituční nárok uplatněný již v roce 1991. Žalobci jsou vzhledem k uvedenému přesvědčeni, že se soudy při hodnocení dobré víry nedostatečně zabývaly všemi předloženými důkazy. F. D. o restitučním nároku věděl i z toho důvodu, že byl jako nájemce pozemků, na které uplatnila rodina G. restituční nárok, povinen vydat budovu kanceláře a skladu. F. D. platil za pozemky nájemné a určitě se dozvěděl o restitučním nároku při ohledání znalcem. Ten měl F. D. sdělit, za jakým účelem bude znalecký posudek vypracovávat. Navíc i z nájemní smlouvy vyplývá, že nájemní vztah trvá vždy do vydání nemovitostí oprávněným osobám. Dále namítají, že se spisem Pozemkového úřadu v Rychnově nad Kněžnou muselo být manipulováno – nebyly nalezeny doklady o zjišťování uplatnění restitučního nároku. Svědkyně U. vypověděla, že její manžel – znalec se s F. D. stýkal při oceňování pozemků a vždy se předem zjišťovalo, zda není uplatněn restituční nárok. V tomto případě byly porušeny všechny hlavní zásady zákona o půdě, jehož cílem a smyslem byla náprava majetkových křivd. Žalobci proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem a doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel pov