22 Cdo 2093/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2093/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2003 Spisová značka:22 Cdo 2093/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2093.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 45 odst. 3 předpisu č. 222/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2093/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) K. K., a B) P. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované S. e. a. s., o náhradu za omezení vlastnických práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 109/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001, č. j.22 Co 104/2001-139, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001, č. j. 22 Co 104/2001-139, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 23 C 109/97-117, ve výroku II., kterým byla žalované uložena povinnost „zaplatit žalobci B) částku 2.622,60 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“ se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001, č. j. 22 Co 104/2001-139, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 23 C 109/97-117, ve výroku I., podle kterého „žalovaná je povinna zaplatit žalobci A) částku 35.976,10 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 23 C 109/97-117, ve výroku I., podle kterého „žalovaná je povinna zaplatit žalobci A) částku 35.976,10 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. III. Žalovaný B) nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se domáhali náhrady za omezení svých vlastnických práv k pozemkům, přes které vede od počátku 70. let 20. století trasa venkovního elektrovodu vysokého napětí; omezení spočívá v tom, že pozemky jsou částečně zastavěny a vede přes ně ochranné pásmo. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2001, č. j. 22 Co 104/2001-139, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 23 C 109/97-117, ve výroku I., že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci a/ částku 35.976,10 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“ a ve výroku II., že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci b/ částku 2.622,60 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“, a změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně A) je od 5. 9. 1995 výlučnou vlastnicí pozemkových parcel č. 58/1 a č. 296/l v katastrálním území M. a do té doby měli oba žalobci pozemky v podílovém spoluvlastnictví založeném dohodou o vydání věci schválenou Okresním úřadem – pozemkovým úřadem P. Přes pozemky vede od začátku 70. let 20. století zařízení pro rozvod elektřiny, které je ve vlastnictví žalované. Zastavěná plocha pod stožáry činí 45,24 m2 a ochranné pásmo 34.109 m2. Náhrada za omezení vlastnického práva představuje částku 20,- Kč ročně za jeden m2 zastavěné plochy a 0,20 Kč ročně za jeden m2 ochranného pásma. Náhradu za takové omezení neřešil ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), ani zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice, a nutno proto vycházet z čl. 11 odst. 4 Listiny (nález Ústavního soudu z 11. 3. 1998 vyhlášený pod č. 88/1998 Sb.). Odvolací soud poukázal na to, že řízení provedl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. l písm. b) občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona [správně měla vycházet z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. S odkazem na § 22 odst. l zákona č. 79/1957 Sb. Uvádí zásahy, ke kterým byly energetické podniky ve vztahu k cizímu majetku oprávněny, s tím, že povinnost trpět výkon těchto oprávnění ze zákona vázla na dotčených pozemcích jako věcné břemeno, které se nezapisovalo do katastru nemovitostí. Zákon řešil i náhradu za omezení užívání nemovitostí. Ta byla jednorázová a bylo nutno o ni požádat ve tříměsíční prekluzivní lhůtě. Dovolatelka vychází z podstaty vlastnického práva a z právní teorie, rozlišující dvě kategorie jeho omezení – omezení dispozice a omezení výkonu vlastnictví. K jakému omezení vlastnického práva mělo v daném případě dojít žalobci nespecifikovali. Poukazovali na analogii s vyhláškou č. 193/1995 Sb., o způsobu a výši náhrad za omezení vlastnického práva k lesním pozemkům, a odvolací soud z toho dovodil, že je nanejvýš spravedlivé, aby se vedle náhrady pro vlastníka lesního pozemku takové náhrady dostalo i vlastníkovi pozemku zemědělského. Zmíněná vyhláška je ale toliko sekundárním předpisem provádějícím § 19 odst. 5 zákona č. 222/1994 Sb. Je zřejmé, že neexistence právního předpisu analogicky upravujícího náhradu za omezení práva k zemědělským pozemkům nemusí vycházet z nedůslednosti zákonodárce, ale z jeho přesvědčení, že existence ochranných pásem venkovního vedení nemůže vlastnické právo k zemědělským pozemkům nijak specificky omezovat. Dovolatelka dále odkazuje na čl. 11 odst. 4 Listiny a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 41/1997, které nezpochybňuje, nicméně konstatuje, že základem úspěšného uplatnění práva žalobců na náhradu je přesné označení omezení jejich práva. Nárok formulovaný žalobci musí být odmítnut neboť jeho přijetí by popřelo celou dosavadní koncepci náhrad za vyvlastnění a ostatní omezení vlastnického práva. Znovu odkazuje na § 22 elektrizačního zákona, s tím, že nárok na náhradu něj již zanikl. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobci navrhují jeho zamítnutí. Rozsudek odvolacího soudu považují za věcně správný a v podrobnostech na něj odkazují. Poukazují dále na právní závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 21. 6. 2001, č. j. 7 A 401/99-15 týkající se náhrady mezi týmiž účastníky za omezení vlastnických práv k lesním pozemkům. Uvádějí, že je v rozporu s čl. 11 Listiny činit věcný rozdíl mezi ochranou vlastnického práva pozemkových parcel zastavěných trvalými stavbami na cizím pozemku charakteru veřejně prospěšných trvalých staveb na straně jedné a stavbami soukromého charakteru jako rodinnými domky, sportovními areály apod. na straně druhé. Namítají, že není pravda, jak tvrdí dovolatelka, že by nekonkretizovali omezení vlastnického práva. Náhrady v penězích odpovídají odnětí plnění rostlinné produkční funkce pozemků a zvýšeným nákladům za obdělávání sousedních částí pozemků představovaným objížděním trafostanic, nemožností obdělávání pozemků k nim přilehlých, apod. S podrobným odkazem na nález pléna Ústavního soudu publikovaný pod č. 88/1998 Sb. a na ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny uzavírají, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v aplikaci na daný případ nelze vylučovat. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval v souladu částí dvanáctou, hlavou první, bodem 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání žalované přípustné. Zjistil, že ve vztahu k žalobci B) jde o dovolání nepřípustné. Podle § 238 odst. 2 písm. a) OSŘ není dovolání podle tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč. Ve vztahu k žalobci B) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v částce nepřevyšující zákonem stanovenou částku a nejsou tak splněny podmínky přípustnosti dovolání. Pokud jde o dovolání ve vztahu k žalobkyni A), je přípustnost dovolání založena ustanovením § 238 odst. 1 písm. b)