22 Cdo 2095/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2095/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2095/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2095.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 149 odst. 1,2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2095/2019-507 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalovanému R. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Magdalenou Havlasovou, advokátkou se sídlem Chrudimi, Topol 31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 151/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 15 C 151/2014-409, přikázal z věcí tvořících rozvodem zaniklé společné jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému v rozsahu ½, budovu č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v obci XY, část XY, a k. ú. XY (výrok I.), žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci (výrok II.), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému vypořádací podíl 19 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. – VI.) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 30. 4. 1999, zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 9 C 26/2011, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2013. Žalobkyně v roce 1998 nabyla darem pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na kterém účastníci za trvání manželství postavili dům č. p. XY, nyní na pozemku st. p. č. XY (oddělený z původního pozemku, zahrada, který dům obklopuje a přes který je přístup do domu). O výchově a výživě jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, pro dobu po rozvodu rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 P124/2011-118. Schválil dohodu rodičů, že nezl. AAAAA (pseudonym) se svěřuje do výchovy otce a nezl. BBBBB (pseudonym) do výchovy matky. Oběma rodičům bylo současně uloženo napomenutí. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2012, č. j. 2T 27/2012-39, byl žalovanému pro trestný čin týrání žalobkyně podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku v době od počátku roku 2007 do 8. 9. 2011, uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a za zločin týrání, který zůstal nezměněn, uložil žalobci trest odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon podmíněn odložil na dobu tří let. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 19 P 124/2011-972, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2017, č. j. 27 Co 113/2017-1097, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 P 124/2011-118, ohledně nezl. BBBBB (pseudonym) tak, že byla svěřena do péče otce, nad výchovou nezletilé byl stanoven dohled, otci vysloveno napomenutí. Odvolací soud uvedl, že rozchod účastníků postihuje negativně jejich děti a zásadní podíl má na tomto vývoji otec. Byl pravomocně odsouzen za její týrání, a je tedy zřejmé, že to nebyla matka, kdo by se svévolně rozhodl bez příčiny opustit rodinu. U nezletilé došlo vlivem otce a jeho rodiny k vybudování syndromu zavržení rodiče – matky v jeho nejtěžší formě. Žalovaný žije s oběma dětmi v domě účastníků. Žalobkyně uzavřela 10. 1. 2015 manželství s J. D. a s ním a jeho dcerou CCCCC (pseudonym), nar. XY, žije ve Spolkové republice Německo. Manžel má ještě dceru D., nar. XY, a syna DDDDD (pseudonym), nar. XY, který byl svěřen do výchovy matky. Žalobkyni se dne 18. 2. 2017 narodil syn EEEEE (pseudonym). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zánikem manželství účastníků zaniklo podle § 149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn (dále obč. zák.“), také jejich SJM k domu a movitým věcem. O jeho vypořádání rozhodl podle § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. Dům přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému id. ½. Uvedl, že si je vědom následujících těžkostí pro účastníky z toho plynoucích, ale přikázání domu žalobkyni koliduje s tím, že v domě žije žalovaný s dětmi, a přikázání domu žalovanému brání to, že není vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, a pozemku, který dům obklopuje. Žalovanému také přikázal movité věci. Vycházel z rovnosti podílů účastníků. Důvod pro disparitu podílů neshledal v trestním odsouzení žalovaného, neboť nemělo dopad do majetkového společenství účastníků. Za důvod pro disparitu nepovažoval jeho podnikání, zatímco žalobkyně byla zaměstnána a následně na rodičovské dovolené, jak namítal žalovaný. Jeho výhrady k volbě jejího zaměstnání a péči o domácnost nepovažoval za opodstatněné. Vycházel z ceny movitých věcí 131 400 Kč a vnosu žalovaného 150 000 Kč (půjčka od M. Č.) a uložil žalobkyni, aby na vypořádání zaplatila žalovanému 19 300 Kč. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal budovu - rodinný dům č. p. XY zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, část XY, katastrální území XY, stojící na pozemku žalobkyně st. p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal specifikované movité věci a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 231 215 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II.-IV.). Odvolací soud uvedl, že přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně jako vlastnice pozemku, na kterém se dům nachází, je jediným možným řešením, neboť tak zajišťuje totožnost vlastníka stavby a pozemku. Přikázání domu do podílového spoluvlastnictví účastníků by znamenalo jen další spor o jeho zrušení. Žalovaný v domě bydlí s oběma dětmi účastníků, které mu byly svěřeny do výchovy za situace, kdy u nich vytvořil ve vztahu k žalobkyni jako matce syndrom zavrženého rodiče. Žalobkyně žije v SRN a má další dítě. Její nabídku na odkup pozemků žalovaný odmítl. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 629/2000, 22 Cdo 1342/2005 a 22 Cdo 36/2013) uzavřel, že v daném případě tak nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vypořádání SJM přikázáním společného domu, nacházejícího se na pozemku jednoho z bývalých manželů, do jejich podílového spoluvlastnictví. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že není důvod k disparitě vypořádacích podílů. Jednání žalovaného (týrání žalobkyně) se nepromítlo do hospodaření se společným majetkem a tvrzení žalovaného, že žalobkyně nepečovala řádně o domácnost, nebylo prokázáno; k výslechu účastníků, jak navrhoval žalovaný, odvolací soud nepřistoupil i vzhledem k tomu, že bylo naopak prokázáno, že sám se vůči žalobkyni dopustil trestněprávního jednání a vypěstoval u dětí vůči ní syndrom zavrženého rodiče. Po doplnění dokazování výslechem M. Č. hodnotil tohoto svědka jako nevěrohodného ohledně poskytnutí půjčky 170 000 Kč žalovanému. Uvedl také, že i kdyby půjčka byla poskytnuta, pak jí nelze považovat za závazek obou manželů, neboť žalobkyně o ní nevěděla a nebyla svou výší přiměřená majetkovým poměrům účastníků. Odvolací soud tak přikázal žalobkyni dům v hodnotě 2 593 830 Kč a movité věci v hodnotě 65 700 Kč a žalovanému movité věci v hodnotě 131 400 Kč. Při rovnosti podílů uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vypořádání částku 1 231 215 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhod