22 Cdo 2169/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2169/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2169/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2169.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Služebnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1299 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2169/2025-171 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. K. a b) B. K., zastoupených Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalované P. H., zastoupené Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, o zrušení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 246/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 14 Co 427/2024-129, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Kašpara Krase, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35. III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Kašpara Krase, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 33 C 246/2023-91, zamítl žalobu o zrušení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (dále jen „služebný pozemek“) ve prospěch pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (dále jen „panující pozemek“), a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu č. 421-380/2019 zpracovaném F. V. – GEOVOT a schváleném Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY dne 19. 12. 2019 (dále jen „předmětná služebnost“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 14 Co 427/2024-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odvolací soud se měl při svém rozhodování odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezu sp. zn. II. ÚS 435/09 a nálezu sp. zn. III. ÚS 3023/23) „v otázce tzv. náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí“. Uvedli, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo žalobců na spravedlivý proces tím, že odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí omezil na konstatování souhlasu s rozhodnutím soudu prvního stupně, aniž by obsahovalo jeho vlastní argumentaci. Tvrdili, že v odvolání „velmi podrobně předestřeli své námitky, avšak odvolací soud naprosto rezignoval na to, aby se těmito podrobnými námitkami zabýval, či se k nim vyjádřil, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 3561/2018, či rozsudku sp. zn. 22 Cdo 129/2009), podle níž může být dodatečně zajištěný přístup k pozemkům oprávněných osob jinudy než přes zatížený pozemek při existenci věcného břemene spočívajícím v právu cesty důvodem pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů. Hrubý nepoměr mezi zatížením jejich pozemku a výhodou panujícího pozemku odůvodňují skutečností, že panující pozemek přímo sousedí s pozemkem parc. č. XY, který je od roku 2021 ve vlastnictví dcery žalované a který je napojen na obecní komunikaci. Odvolací soud se touto skutečností podle žalobců vůbec nezabýval, a proto ani komplexně neposoudil všechny okolnosti případu. Nesouhlasili ani s tím, že hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi účastníků řízení nezakládá „ojedinělý útok psa“. Situace podle žalobců rozhodně nebyla ojedinělým incidentem, nýbrž se jedná o každodenní záležitost; pes žalované skáče na bránu a velmi útočně štěká, vrčí a tzv. startuje. Hrubý nepoměr pak podle nich zakládá i bezohledné chování osob navštěvujících žalovanou. Nadto se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 či rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1961/2009) „v otázce závaznosti vyřešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení“. Za vadný označili postup soudů obou stupňů, kterým bylo v řízení zjištěno, že pozemek parc. č. XY je pro žalovanou nevhodný s ohledem na jeho svažitost. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neshledala žádné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, nepovažuje je za nepřezkoumatelné a ani se neomezilo na pouhé konstatování souhlasu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Argumentovala, že koupí pozemku parc. č. XY dcerou žalované nebyl založen žádný nepoměr, natož hrubý nepoměr ve smyslu § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Tento pozemek nenabyla sama žalovaná a z příbuzenského vztahu nelze nic dovozovat. Úvahy o svažitosti či jiné vhodnosti tohoto pozemku jsou proto nemístné. Navrhla, aby bylo odvolání odmítnuto. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Z obsahu dovolání vyplývá námitka žalobců, podle které měl odvolací soud nesprávně posoudit, zda nastala trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku. Takovou změnu měla odůvodňovat jednak skutečnost, že pozemek parc. č. XY sousedící s panujícím pozemkem nabyla v roce 2021 do vlastnictví dcera žalované, čímž měl žalované vzniknout jiný přístup na panující pozemek, jednak konfliktní vztahy mezi účastníky řízení. 9. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při posuzování otázky, zda tvrzené okolnosti zakládají trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. 11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014, (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz) uvedl, že „při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák.“ Níže citované závěry pak pro poměry zákona č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud převzal usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3561/2018. 12. Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96 (uveřejněný v čas