22 Cdo 223/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 223/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2006 Spisová značka:22 Cdo 223/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.223.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 127 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 223/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) městu T., zastoupenému advokátem, a 2) J. B., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, v bodě I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalovanému 1 byla zamítnuta, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se jeho obtěžování hlukem. Bydlí v domě vzdáleném 150 metrů od otevřeného městského zimního stadionu a městského koupaliště a je rušen zde provozovanými hudebními produkcemi, zejména ve večerních a nočních hodinách. Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-209, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z pozemku č. 3375/1 o výměře 1792 m2 s hřištěm – stadionem, z pozemku č. 3375/2 o výměře 3131 m2 a z pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného č. 1 a jsou evidovány na LV č. 1 v k. ú. T., obec a okres T. u Katastrálního úřadu v T.“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému 2) povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z objektu č. p. 1547, umístěném na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-215, zamítl „návrh žalobce, jímž požadoval uložit povinnost žalovanému č. 1, zdržet se obtěžování žalobce hlukem z budovy č. p. 1547, umístěné na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“. Po objasnění četnosti a době provozování hudebních akcí, po zjištění jejich provozovatelů a zjištěním intenzity hluku znaleckým posudkem, s přihlédnutím k vyhlášce č. 13/1997 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací ve vztahu k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dospěl ve smyslu § 127 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) k závěru, že žalovaní jsou odpovědni za obtěžování žalobce hlukem, dosahujícím úrovně, která překračovala míru přiměřenou tamním poměrům. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v části odvoláním napadené ohledně žalovaného 1) žaloba zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve vztahu k žalovanému 2) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný 1) „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl provozovatelem aktivit“, které byly zdrojem hluku; nelze mu uložit povinnost zdržet se činnosti, již neprovozoval. Poukázal na to, že výklad toho, co je „obtěžování nad míru přiměřenou poměrům“ musí být objektivní, nepostačuje jen subjektivní náhled. Připomenul nutnost zabývat se i otázkou „vážného ohrožení práva“ jako dalšího znaku § 127 ObčZ. Shrnul, že několikeré překročení akustické hladiny zvuku povolené hygienickou normou nepostačuje k učinění závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně; občanskoprávní ochranu lze poskytnout proti namítanému rušení jen tehdy, jde-li o takový zásah, který je v rozporu s tím, co lze ještě po žalobci požadovat, aby toleroval a co je povinen akceptovat v rámci sousedských práv, která se poskytují na základě vzájemnosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu v bodech I., III. a IV.; uvádí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K výtce odvolacího soudu, že se soud prvního stupně nezabýval pojmy „míra přiměřená poměrům a „vážné ohrožení práva“, ačkoliv mu to ve zrušovacím usnesení již jednou uložil, dovolatel namítá, že soud prvního stupně zevrubně zkoumal všechny okolnostmi případu z objektivních hledisek. K otázce, zda může být hygienická norma stanovící hladinu hluku překročena, nastolenou odvolacím soudem, dovolatel uvádí, že tyto normy existují proto, aby vymezily maximální přípustné vztahy mezi subjekty práva a vybočení z těchto norem je možné pouze v případě, povolí-li to předem příslušný hygienik. Nestane-li se tak, je vybočení z nich vždy porušením práva. Pokud odvolací soud připomenul, že žalovaní nebyli příjemci prospěchu ze své činnosti na úkor žalobce a předmětná činnost slouží k uspokojování kulturních potřeb občanů, dovolatel namítá, že otázka prospěchu je irelevantní a za kulturní potřebu lze vydávat naprosto cokoliv. Připomíná, že dotčené nemovitosti byly kolaudací určeny ke konkrétním účelům a pokud byly použity v rámci jejich pronajímání jinak, byl jejich vlastník povinen učinit potřebná opatření. Odvolací soud dále řešil otázku, v jakém rozsahu lze po vlastníkovi sousedního pozemku požadovat, aby se vzdal práva na klid ve prospěch širšího okruhu osob. K tomu dovolatel namítá, že takové omezení lze požadovat pouze na základě zákona a v jeho mezích nebo na základě dohody a nutno respektovat čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Za problematický považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že je třeba, aby bylo zjištěno, kolik dní v roce je žalobce skutečně hlukem obtěžován a jaký je poměr rušivých dnů ke všem ostatním dnům v roce. Nejen že takový požadavek není podložen žádným právním předpisem, ale pro žalobce, jako nositele důkazního břemene, by to představovalo náklad 3,5 milionů korun jen proto, aby podklad pro fundované rozhodnutí odvolacího sodu byl naplněn. Žalobce si nechal provést dvě měření hladiny hluku v roce 1998, ta předal prvému žalovanému a protože se situace nijak nezlepšila, nechal si zhotovit ještě jedno měření v roce 1999 za 22 000,- Kč. Kontroly hladiny hluku a jejich výsledky přesvědčivě prokázaly, že nešlo o běžná chování a konání mezi sousedy obvyklá a tolerovaná a že došlo k překročení míry přiměřené poměrům a k vážnému ohrožení práva ve smyslu § 127 ObčZ. Podle názoru dovolatele nelze souhlasit s odvolacím soudem, že nestačí, došlo-li k překročení akustické hladiny hluku povolenému hygienickou normou jen několikrát v roce, ale že je nezbytné zabývat se posouzením toho, zda bylo rušení žalobce přiměřené poměrům. Odvolací soud zde zpochybňuje platnost zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, jejichž součásti jsou hygienické normy. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se možnosti podání negatorní žaloby i po pouhém jediném rušivém činu. K argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný 1), ač je vlastníkem pozemků, nebyl provozovatelem činnosti, která byla zdrojem hluku a žalobu vůči němu zamítl, dovolatel s odvoláním na § 127 ObčZ namítá, že je to především vlastník nemovitostí, kdo nesmí nad míru přiměřenou poměrům zasahovat do práv ostatních subjektů, a teprve analogicky se vyvozuje obdobná povinnost pro nájemce, uživatele apod. Dále připomíná § 17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a povinnosti z něho plynoucí včetně možnosti vydat obecně závaznou vyhlášku k problematice veřejného pořádku v obci. Dovolatel dále poukazuje na procesní pochybení, konkrétně na to, že se odvolací soud zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného 1) až po třech letech a dále na zdlouhavost řízení. Odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který pokládá za správný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvádí, že pokud bylo měřením hluku zjišt