22 Cdo 2230/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2230/2025-262 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému V. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 279/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 10 C 279/2023-178, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení vlastnického práva žalobce ke spornému pozemku, přestože ten byl dlouhodobě připlocen k dalším pozemkům, se kterými byl užíván už právními předchůdci žalobce. Z jednotlivých skutkových zjištění totiž učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalobce musel už v okamžiku uchopení se držby tohoto pozemku vědět, že jde o pozemek ve vlastnictví jiné osoby. Jeho držba nebyla z tohoto důvodu nejen poctivá (oprávněná), ale šlo o držbu v nepoctivém úmyslu, která brání i mimořádnému vydržení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky vyžadované míry opatrnosti držitele při odlišné výměře nabytého a drženého pozemku (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 1261/2007, 22 Cdo 1004/2009, 22 Cdo 290/2023 a 22 Cdo 3202/2018) a nepřihlédl k okolnostem, které judikatura přičítá ve prospěch držitele (nabytí od osob blízkých, dlouhodobost držby, připlocení od nepaměti, nepřehlednost terénu, neprojevování zájmu skutečného vlastníka). Poukazuje na skutkové okolnosti, při kterých dovolací soud ve své judikatorní praxi vydržení připustil, a uvádí, že předpoklad shodného řešení skutkově shodných otázek je jedním ze základních předpokladů právního státu. Namítá, že reálně je situace v místě mnohem méně přehledná, než se může jevit z fotografií, ze kterých odvolací soud vycházel, neboť přehled o situaci si nelze přes vzrostlé stromy a keře učinit. Nesouhlasí s tím, že z těchto fotografií je možné učinit závěr, že žalobce musel vědět o rozdílu výměr nabývaných a oplocených pozemků. Dovolateli není také zřejmé, z jakého pohledu odvolací soud situaci posuzoval, když uvedl, že „zaplocený prostor vlevo od brány a chaty je dramaticky menší než prostor napravo“. Přitom délka oplocení z ulice činí 55 m a střed brány je asi 27 m od rohu pozemku, brána je tedy přesně v polovině. Přibližně stejná je i vzdálenost z terasy chaty do rohů přilehlých k ulici. Žalobce má za to, že odvolací soud nepodává “žádný logický argument, proč by k vydržení pozemku neměla být započítána výměra obou kupovaných pozemků 822 m2, či celého oploceného souboru pozemků“. Polemizuje s úvahami odvolacího soudu při hodnocení některých důkazů a jejich relevanci. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela opomněl argumentaci uplatněnou v odvolání, že na geometrickém plánu z roku 1971 sporný pozemek není vůbec zakreslen, a postupoval tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o potřebě vypořádat všechny argumenty (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Dodává, že není zřejmé, k čemu se v geometrickém plánu vztahuje číslovka 40,73, kterou odvolací soud považuje za délku plotu. Rozdíl mezi 41 a 55 považuje za těžko odhadnutelný, navíc má za to, že je třeba věc posuzovat pohledem roku 1983 či 1991 a při neexistenci potřeby držitele nějak blíže věc zkoumat. Některé zjištěné skutečnosti podle jeho názoru vůbec neprokazují, že o situaci v místě věděl. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „vykládá veškeré skutečnosti ve prospěch žalovaného a k tíži žalobce, stejně tak hledá argumenty jen ve prospěch žalovaného, a již ne ve prospěch žalobce; není tak zachována rovnost stran v řízení, což je rovněž v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu“, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí nepřípustně založené na domněnkách a spekulacích. 6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. 7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení, neboť žalobce už od převzetí držby sporného pozemku věděl, že jde o pozemek jiného vlastníka. Poukazuje na případy, kde i při vyšším rozdílu výměr nabytého a drženého pozemku závěr o vydržení v dovolacím přezkumu obstál, a má za to, že pro vydržení svědčí i další skutečnosti, v rozhodovací praxi obvykle vykládané ve prospěch držitele. 12. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24). 14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, že žalobce nejprve v roce 1983 od rodičů nabyl jen pozemek („pruh“), na kterém je umístěna stavba chaty, o rozloze celkem cca 400 m2. Pozemek vlevo od jeho pozemku (z pohledu od ulice a brány) o výměře rovněž 400 m2 a pozemek vpravo od jeho pozemku o přibližně stejné výměře byl s pozemkem s chatou sice užíván už rodiči žalobce a později i žalobcem, avšak jen v rámci tzv. dočasného užívání („nájmu“) od MNV, co