22 Cdo 2344/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2344/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2344/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2344.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věc Dotčené předpisy:§ 118 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2344/2022-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Czechaxe Holdings s. r. o., se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, IČO: 28875231, zastoupené Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 7, Veletržní 1623/24, IČO: 03447286, zastoupené Mgr. Bc. Veronikou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o vyklizení a předání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 96/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-361, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Veroniky Štěpánkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 15 C 96/2017-291, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. 2336/221 v k. ú. Chodov a vyklizený jej do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí předal žalobkyni (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III ve spojení s opravným usnesením). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu ke klíčové otázce právní povahy parkoviště dovolatelka uvádí, že „přinejmenším jsou v judikatuře dovolacího soudu rozpory a přípustnost dovolání je tak založena nutností tyto rozpory vyjasnit“. Dále v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve věci hodnocení znaleckého posudku, kdy je nezbytné, aby odůvodnění znaleckého posudku odpovídalo pravidlům logického myšlení“. Ve vztahu ke klíčové otázce právní povahy parkoviště předkládá dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda je parkoviště v tomto řízení samostatnou věcí v právním smyslu, nebo zda se jedná o součást pozemku. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (sp. zn. III. ÚS 2280/18, sp. zn. 22 Cdo 3395/2006, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a sp. zn. 22 Cdo 4096/2017), přičemž bez bližšího promítnutí závěrů z těchto rozhodnutí vyplývajících do poměrů dané věci uzavírá, že z výše citované judikatury se tak jednotně podává, že parkoviště není samostatnou věcí. Dále namítá nesprávnou aplikaci „přechodných ustanovení NOZ a ZPK“ se závěrem, že nedílnou součástí odpovědi na otázku případné (ne)samostatnosti věci pak musí být vyhodnocení toho, jaká právní úprava se na skutkový stav aplikuje. Pokud by ji totiž soudy posuzovaly za účinnosti předpisů účinných do 31. 12. 2013, musely by dospět k závěru, že pozemek a parkoviště jsou jedinou věcí. Uplatňuje též výhrady vůči hodnocení znaleckého posudku, neboť znalec se vyjadřoval mimo jiné k tomu, zda je parkoviště samostatnou věcí; to je ovšem otázka právní, nikoliv skutková. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3185/2020 a uzavírá, že znalecký posudek vypracovaný v řízení neodpovídá pravidlům logického myšlení. Dovolatelka v průběhu řízení (zejména odvolacího) uváděla konkrétní důvody, proč vypracovaný znalecký posudek nemůže obstát. Nadto dovolatelka rovněž zpochybnila v průběhu řízení oprávněnost znalce znalecký posudek vypracovat. S ohledem na předmět zkoumání totiž zadané otázky byly pro znalce z oboru stavebnictví v odvětví dopravní stavby, přičemž ustanovený znalec disponoval pouze oprávněním pro stavby obytné a průmyslové; znalec tak nebyl ani oprávněn znalecký posudek zpracovávat. K požadavkům na specializaci znalce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4096/2017. Soudy navíc řízení zatížily vadou, neboť odmítly změnu žaloby, ačkoliv pro takový postup v dané věci nebyly splněny důvody. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a argumentům, které neshledává důvodné, rozhodnutí nalézacích soudů považuje za správná. Navrhl proto odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ve vyjádření k dovolání žalobkyně taktéž vyjádřila k jednotlivým dovolacím argumentům, které neshledala důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za logicky odůvodněné a správné. I ona proto navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Klíčovým pro rozhodnutí ve věci a posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku bylo posouzení právní povahy parkoviště. Žalobkyně spojovala důvodnost žaloby na vyklizení s předpokladem, že parkoviště je součástí pozemku, zatímco žalovaný namítal, že jde o samostatnou nemovitou věc – stavbu, takže žaloba na vyklizení nemůže obstát. Odpovídajícím procesním nástrojem by totiž byla jedině žaloba na odstranění stavby, jestliže by byly splněny všechny podmínky pro závěr, že stavba parkoviště na pozemku žalobkyně se neopírá o žádný právní důvod. Dovolatelka v dovolání naznačuje rozpornou judikaturu dovolacího soudu ohledně posuzování právní povahy parkoviště coby místní komunikace III. třídy, z čehož dovozuje přípustnost dovolání, neboť žádá, aby Nejvyšší soud rozpory v judikatuře obecně formulovaným závěrem vyjasnil a vyřešil. Současně však uvádí, že z judikatury, kterou v dovolání uvádí, vyplývá jednotný závěr, že parkoviště samostatnou věcí není. Přípustnost dovolání založená tím, že určitá otázka právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, vyjadřuje, že při posouzení právní otázky existují protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahově vedle sebe nemohou obstát. O takový případ však v dané věci nejde. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněného pod č. 76/2