22 Cdo 2402/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2402/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2402/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2402.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Služebnost (o. z.) Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 1299 odst. 2 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2402/2024-326 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., zastoupené Mgr. Lenkou Hajn Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do práva užívat nemovité věci a o vzájemném návrhu na zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 220/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2023, č. j. 18 C 220/2019-245, zamítl „žalobu, podle které žalovaná je povinna strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě čp. XY, st. pč. XY - zastavená plocha a nádvoří, o výměře 119 m², jehož součástí je stavba: čp. XY, XY a p.č. XY – zahrada, o výměře 846 m², spolu s právem užívat společné prostory shora uvedeného rodinného domu čp. XY a s právem volného přístupu k uvedenému rodinnému domu, všechny nemovitosti zapsány na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, zřízené ve prospěch L. M.“. Takto označené věcné břemeno, které bylo zřízeno darovací smlouvou ze dne 14. 9. 2011, zrušil za náhradu 2 920 000 Kč (výrok I). Výrokem II uložil žalované „povinnost strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného užívání garáže bez č.p./č.e. v části obce XY, na st. pč. XY, v katastrálním území XY, vše zapsáno na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to včetně práva volného přístupu k uvedené nemovitosti a zdržet se jednání, jímž by žalobkyni v užívání této nemovitosti bránila“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a státu (výrok IV). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně darovací smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 14. 9. 2011, NZ 170/2011, darovala žalované nemovitosti, blíže specifikované ve výroku I rozsudku, s tím, že zároveň bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě č. p. XY spolu s právem užívat společné prostory domu a s právem volného přístupu k užívaným místům a místnostem, dále právo doživotního a bezplatného užívání garáže na pozemku parc. č. st. XY, včetně práva užívání pozemků. Z důvodu postupného zhoršování vzájemných vztahů se v roce 2018 žalobkyně z domu odstěhovala do garáže, kterou za finanční částku 300 000 Kč (obdrženou od žalované) zrekonstruovala k bydlení. V současné době užívá dům výhradně syn žalované a žalobkyně užívá výhradně garáž. Žalobkyni není nadále umožněn vstup do domu, to ani k provedení nezbytných úkonů (odečet vody) a vzájemné vztahy účastnic (včetně syna žalované) jsou značně vyhrocené. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k užívání domu došlo k natolik podstatné trvalé změně (kterou soud prvního stupně spatřoval i ve způsobu vymáhání výkonu břemene ze strany žalobkyně), která zakládá podmínky pro zrušení věcného břemene za náhradu. Právo doživotního a bezplatného užívání přestavěné garáže bylo žalobkyni zachováno. 4. K odvolání žalované do části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za zrušení věcného břemene, a výroků II – IV rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, jíž bylo zrušeno věcné břemeno, tak, že vzájemný návrh žalované na zrušení věcného břemene zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a státu (výroky V – VI rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud po doplnění dokazování uvedl, že v době podpisu ujednání o darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene (14. 9. 2011) směřovala shodná vůle účastnic k tomu, aby dům nadále užívala žalobkyně. Spolu s ní a s jejím souhlasem dům užívala i rodina žalované. Až následně se žalobkyně pro vzájemné rozpory odstěhovala do zrekonstruované garáže. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že dům užívá či užívala žalovaná, „lze kvalifikovat jako důsledek ujednání o výprose ve smyslu § 2189 a násl. o. z. Protože však výprosu lze jednostranným právním jednáním neformálně odvolat, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě k tomu došlo ze strany žalobkyně nejpozději v podobě žaloby, jíž bylo řízení zahájeno. Žalované v současné nesvědčí právní titul k užívání žádné z nemovitých věcí, uvedených v žalobě, což se musí promítnout (s ohledem na předmět odvolacího řízení) v pro ni nepříznivém výsledku řízení o žalobě na zdržení se zásahů do práva užívat nemovité věci.“ Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal v platnosti věcné břemeno v rozsahu podle notářského zápisu ze dne 14. 9. 2011, NZ 179/2011 (k domu i garáži) a vzájemný návrh žalované na zrušení tohoto věcného břemene zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, pokud překročil možný rozsah odvolacího přezkumu, vytyčený odvoláním žalované a pro svůj odlišný právní názor přezkoumal i část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, odvoláním nenapadenou. Odvolací soud podle žalované dostatečně nevysvětlil, v čem spočívají důvody „k nezbytnosti posoudit všechny rozhodné skutečnosti v neoddělitelných souvislostech“ a i když žalovaná (mimo jiné) podrobila odvolacímu přezkumu část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se výše náhrady za zrušené věcné břemeno, odvolací soud se zabýval samotnými důvody pro zrušení věcného břemene. Tím došlo k porušení „jak zásady dispoziční, tak s ní související a z ní vycházející i zásady zákazu reformace in peius“. Svoji úvahu podporuje citacemi z uvedených rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Současně žalovaná nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením věci a zjištěným skutkovým stavem. Podle žalované nemá žalobkyně nárok ani na náhradu za zrušení věcného břemene, jelikož své oprávnění z věcného břemene nevyužívá. Jakákoliv stanovená výše náhrady je tak v rozporu s dobrými mravy. V neposlední řadě považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „překvapivé, nepřezkoumatelné a zmatečné“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku I v části, týkající se výše náhrady za zrušení věcného břemene, a ve výrocích II, III a IV a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně nepovažuje žalovanou napadenou část výroku I rozsudku soudu prvního stupně za oddělitelnou od zbytku výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Nadto i sama žalovaná podala dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Odvolací soud tak nijak nepřekročil svou pravomoc, když přezkoumal ve vztahu k výši náhrady i podmínky pro zrušení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, nebo