22 Cdo 2402/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2402/2024-326 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., zastoupené Mgr. Lenkou Hajn Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do práva užívat nemovité věci a o vzájemném návrhu na zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 220/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2023, č. j. 18 C 220/2019-245, zamítl „žalobu, podle které žalovaná je povinna strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě čp. XY, st. pč. XY - zastavená plocha a nádvoří, o výměře 119 m², jehož součástí je stavba: čp. XY, XY a p.č. XY – zahrada, o výměře 846 m², spolu s právem užívat společné prostory shora uvedeného rodinného domu čp. XY a s právem volného přístupu k uvedenému rodinnému domu, všechny nemovitosti zapsány na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, zřízené ve prospěch L. M.“. Takto označené věcné břemeno, které bylo zřízeno darovací smlouvou ze dne 14. 9. 2011, zrušil za náhradu 2 920 000 Kč (výrok I). Výrokem II uložil žalované „povinnost strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného užívání garáže bez č.p./č.e. v části obce XY, na st. pč. XY, v katastrálním území XY, vše zapsáno na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to včetně práva volného přístupu k uvedené nemovitosti a zdržet se jednání, jímž by žalobkyni v užívání této nemovitosti bránila“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a státu (výrok IV). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně darovací smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 14. 9. 2011, NZ 170/2011, darovala žalované nemovitosti, blíže specifikované ve výroku I rozsudku, s tím, že zároveň bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě č. p. XY spolu s právem užívat společné prostory domu a s právem volného přístupu k užívaným místům a místnostem, dále právo doživotního a bezplatného užívání garáže na pozemku parc. č. st. XY, včetně práva užívání pozemků. Z důvodu postupného zhoršování vzájemných vztahů se v roce 2018 žalobkyně z domu odstěhovala do garáže, kterou za finanční částku 300 000 Kč (obdrženou od žalované) zrekonstruovala k bydlení. V současné době užívá dům výhradně syn žalované a žalobkyně užívá výhradně garáž. Žalobkyni není nadále umožněn vstup do domu, to ani k provedení nezbytných úkonů (odečet vody) a vzájemné vztahy účastnic (včetně syna žalované) jsou značně vyhrocené. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k užívání domu došlo k natolik podstatné trvalé změně (kterou soud prvního stupně spatřoval i ve způsobu vymáhání výkonu břemene ze strany žalobkyně), která zakládá podmínky pro zrušení věcného břemene za náhradu. Právo doživotního a bezplatného užívání přestavěné garáže bylo žalobkyni zachováno. 4. K odvolání žalované do části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za zrušení věcného břemene, a výroků II – IV rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, jíž bylo zrušeno věcné břemeno, tak, že vzájemný návrh žalované na zrušení věcného břemene zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a státu (výroky V – VI rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud po doplnění dokazování uvedl, že v době podpisu ujednání o darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene (14. 9. 2011) směřovala shodná vůle účastnic k tomu, aby dům nadále užívala žalobkyně. Spolu s ní a s jejím souhlasem dům užívala i rodina žalované. Až následně se žalobkyně pro vzájemné rozpory odstěhovala do zrekonstruované garáže. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že dům užívá či užívala žalovaná, „lze kvalifikovat jako důsledek ujednání o výprose ve smyslu § 2189 a násl. o. z. Protože však výprosu lze jednostranným právním jednáním neformálně odvolat, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě k tomu došlo ze strany žalobkyně nejpozději v podobě žaloby, jíž bylo řízení zahájeno. Žalované v současné nesvědčí právní titul k užívání žádné z nemovitých věcí, uvedených v žalobě, což se musí promítnout (s ohledem na předmět odvolacího řízení) v pro ni nepříznivém výsledku řízení o žalobě na zdržení se zásahů do práva užívat nemovité věci.“ Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal v platnosti věcné břemeno v rozsahu podle notářského zápisu ze dne 14. 9. 2011, NZ 179/2011 (k domu i garáži) a vzájemný návrh žalované na zrušení tohoto věcného břemene zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, pokud překročil možný rozsah odvolacího přezkumu, vytyčený odvoláním žalované a pro svůj odlišný právní názor přezkoumal i část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, odvoláním nenapadenou. Odvolací soud podle žalované dostatečně nevysvětlil, v čem spočívají důvody „k nezbytnosti posoudit všechny rozhodné skutečnosti v neoddělitelných souvislostech“ a i když žalovaná (mimo jiné) podrobila odvolacímu přezkumu část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se výše náhrady za zrušené věcné břemeno, odvolací soud se zabýval samotnými důvody pro zrušení věcného břemene. Tím došlo k porušení „jak zásady dispoziční, tak s ní související a z ní vycházející i zásady zákazu reformace in peius“. Svoji úvahu podporuje citacemi z uvedených rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Současně žalovaná nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením věci a zjištěným skutkovým stavem. Podle žalované nemá žalobkyně nárok ani na náhradu za zrušení věcného břemene, jelikož své oprávnění z věcného břemene nevyužívá. Jakákoliv stanovená výše náhrady je tak v rozporu s dobrými mravy. V neposlední řadě považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „překvapivé, nepřezkoumatelné a zmatečné“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku I v části, týkající se výše náhrady za zrušení věcného břemene, a ve výrocích II, III a IV a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně nepovažuje žalovanou napadenou část výroku I rozsudku soudu prvního stupně za oddělitelnou od zbytku výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Nadto i sama žalovaná podala dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Odvolací soud tak nijak nepřekročil svou pravomoc, když přezkoumal ve vztahu k výši náhrady i podmínky pro zrušení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce zákazu reformace in peius. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s